Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

Pl.ÚS 20/94

Ústavní soud České republiky

rozhodl v plénu ve věci návrhu

podaného spolu s ústavní stížností Z.N. na zrušení § 46 zákona

o rodině č. , č. 1 zákona České

národní rady č. , o působnosti orgánů ČSR v sociálním

zabezpečení a § 15 vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí

České republiky č. , kterou se provádí zákon

o sociálním zabezpečení a zákon České národní rady, o působnosti

orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, t a k t o :

Dnem 1. října 1995 se z r u š u j í1. ustanovení zákona o rodině č. , v platnémznění,2. ustanovení č. 1 zákona České národní radyč. , o působnosti orgánů ČSR v sociálním zabezpečení,ve znění pozdějších předpisů,3. ustanovení vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcíČeské republiky č. , kterou se provádí zákono sociálním zabezpečení a zákon České národní rady o působnostiorgánů České republiky v sociálním zabezpečení, v platném znění.

O d ů v o d n ě n í

Stěžovatel Z.N. podal dne 16. 2. 1994 Ústavnímu soudu ČR

ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29.

11. 1993, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání do rozsudku Městského

soudu v Brně ze dne 2. 8. 1993, a spolu s tím podal i návrh na

zrušení výše uvedených ustanovení právních předpisů v citovaném

rozsahu. Na základě toho bylo řízení o ústavní stížnosti senátem

přerušeno a návrh na zrušení ustanovení obou zákonů a prováděcího

předpisu byl postoupen k rozhodnutí plénu Ústavního soudu podle

, o Ústavním soudu.

K odůvodnění návrhu stěžovatel uvedl, že rozhodnutím

o předběžném opatření, které vydal Úřad městské části Brno

- Černovice v roce 1991, bylo rozhodnuto o umístění jeho syna do

ústavní péče. Stěžovatel se proti předběžnému opatření odvolal,

odvolací orgán - Úřad města Brna, odbor sociálních věcí, odvolání

nevyhověl. Také trestní soud, který v souvislosti s těmito

rozhodnutími rozhodoval v roce 1993 o porušení povinnosti otce

platit ošetřovné po dobu pobytu syna v ústavní péči, nebral zřetel

na námitky stěžovatele, že rozhodnutími byla porušena práva

stěžovatele i jeho dítěte, jelikož základních práv

a svobod ve svém článku 32 odst. 4 stanoví, že práva rodičů mohou

být omezena a děti od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen

rozhodnutím soudu na základě zákona. Obdobné ustanovení obsahuje

i čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Citovaná ustanovení měla

podle stěžovatele v době rozhodování ve smyslu ust. § 2 tehdy

platného ústavního přednost před zákonem,

tedy i před ustanovením § 46 zákona o rodině a § 19 odst. 1 písm.

a) č. 1 zákona ČNR č. a vyhlášky Ministerstva

práce a sociálních věcí České republiky č. Státy,

které jsou smluvními stranami Úmluvy, mají totiž zajistit, aby

dítě nemohlo být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli,

ledaže příslušné úřady, na základě soudního rozhodnutí a v souladu

s platným právem a v příslušném řízení, určí, že takové oddělení

je v zájmu dítěte.

Ústavní soud z odůvodnění trestního rozsudku Městského soudu

v Brně ve věci sp. zn. zjistil, že i když tak Městský

soud v Brně neučinil s výslovným odkazem na ustanovení § 46 zákona

o rodině, řídil se obecný soud ve svých právních úvahách, zejména

pokud jde o výrok o vině stěžovatele, obsahem tohoto zákona.

Z této skutečnosti pak Ústavní soud dovodil, že návrh na zrušení

části zákona o rodině č. , v platném znění, jakož

i dalších částí zákona České národní rady č.

a vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. ,

jsou v úzké souvislosti s okolnostmi, vyplývajícími ze

stěžovatelovy ústavní stížnosti, a že jsou tedy tak splněny

formální podmínky pro projednání návrhu na zrušení zákona (§ 74

).

Návrh byl dne 1. 11. 1994 zaslán účastníku řízení, tj.

Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky, s žádostí

o vyjádření ve smyslu . Toto vyjádření

bylo zasláno Ústavnímu soudu přípisem č. j. 3866/94 ze dne 17.

11. 1994. V úvodu obsahuje přípis obecné konstatování k výkonu

rodičovských práv a povinností, který podléhá společenské

kontrole. Pokud jde o rozpor mezi napadenými ustanoveními

uvedených právních předpisů a citovanými ustanoveními čl. 32 odst.

4 d a Úmluvy

o právech dítěte, uvádí se v přípisu, že nebylo shledáno, že by

napadené tři právní předpisy nebyly v souladu s u České

republiky a s jinými právními předpisy, a že je nutné, aby byly

i nadále součástí právního řádu. Z toho vyplynul návrh, aby

Ústavní soud návrhu stěžovatele nevyhověl.

Ústavní soud se na základě předloženého návrhu musel v prvé

řadě soustředit na porovnání obsahu napadených ustanovení,

navržených ke zrušení, zejména zákona o rodině č.

(protože z jeho právní úpravy se odvíjejí i ustanovení § 19 zákona

č. a ), s obsahem

ustanovení d.

Omezení rodičovských práv a odloučení dětí od rodičů lze podle

výslovného znění d, která je

součástí ústavního pořádku České republiky, v případě nesouhlasu

rodičů, provést jen rozhodnutím soudu (a na základě zákona). Text

této y o tom nepřipouští žádné pochybnosti:

"Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od

rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na

základě zákona." Obdobně ochranu dítěte specifikuje též Úmluva

o právech dítěte, kterou je stát povinen vnitrostátně zajistit.

Jestliže tedy základních práv a svobod v citovaném

článku stanoví, že nezletilé děti mohou být odloučeny od rodičů

proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona, pak

ustanovení zákona o rodině ( ), stejně

jako ustanovení zákona o působnosti orgánů ČSR v sociálním

zabezpečení ( ), že okresní národní

výbor (nyní okresní úřad) je povinen učinit v naléhavých případech

předběžně i takové opatření, o kterém má jinak právo rozhodnout

pouze soud, jemuž to neprodleně oznámí, přičemž soud rozhodne

dodatečně, musel Ústavní soud dospět k závěru, že uvedená

ustanovení jsou v rozporu s ústavním zákonem ve smyslu § 70 zákona

č. , o Ústavním soudu, a musel je zrušit.

Ústavní soud se ztotožnil s názorem, obsaženým ve vyjádření

Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, v tom smyslu, že

postrádá-li dítě výchovu ve vlastním rodinném prostředí, má právní

nárok na to, aby mu stát svými orgány zajistil výchovu v prostředí

nahrazujícím vlastní rodinu, tedy i ústavní výchovu, není-li možno

poskytnout náhradní rodinnou péči ( ),

takže je nejen právem těchto orgánů učinit potřebné opatření, jež

vyžaduje zájem na ochraně práv nezletilého, ale je to i jejich

právní povinností.

Ústavní soud však nemohl souhlasit s tvrzením, že rozsah

oprávnění státních orgánů a jejich pravomoc, např. v § 46 zákona

č. , je v souladu s příslušnými normami mezinárodního

práva, protože, jak výše uvedeno, dospěl k závěru, že toto

konkrétní ustanovení je v rozporu s ústavním zákonem České

republiky. Proto také nemohl souhlasit s dalším tvrzením, že soud

může rozhodovat o okamžitém umístění dítěte do péče nahrazující

výchovu rodičů až dodatečně, kdy příslušný správní orgán svým

předběžným opatřením o takovém umístění rozhodl.

Výše uvedené důvody, které svědčí pro zrušení napadených

ustanovení obou citovaných zákonů, platí ve stejném rozsahu i pro

zrušení ustanovení prováděcího předpisu, tj. § 15 vyhlášky

Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky č. 182/1991

Sbírky.

Ústavní soud, vědom si existence naléhavých případů, kdy je

třeba v zájmu dítěte podniknout potřebné kroky neprodleně, odsunul

účinnost nálezu na 1. říjen 1995, aby mohla být provedena potřebná

organizační, případně legislativní opatření, aby ochrana zájmů

dítěte byla prováděna v souladu s u základních práv

a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky,

jakož i s mezinárodní Úmluvou o právech dítěte, jíž je Česká

republika vázána.

P o u č e n í :

Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 28. března 1995