Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 136/94

Sp. zn.

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci návrhu navrhovatele L.K., zastoupeného advokátem JUDr. J.K., o podání ze dne 26. září 1994 došlém Ústavnímu soudu dne 26. září 1994, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud se stížností na porušení d. Svou stížností napadá ustanovení , o odpovědnosti, za škodu způsobenou rozhodnutím. orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Důvody, o které svou ústavní stížnost opírá, jsou následující.

Stěžovatel byl v roce 1991 odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně, sp. zn. , ze dne 13.5.1991, pro trestné činy krádeže a zanedbání povinné výživy k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců nepodmíněně. Neodvolal se proti rozsudku ke krajskému soudu a tento trest byl posléze na stěžovateli vykonán.

Dne 30.3.1992 Nejvyšší soud ČR ke stížnosti pro porušení zákona tento trest svým rozsudkem sp. zn. 26/92 zrušil, trestní stíhání pro trestný čin krádeže bylo zastaveno a pro trestný čin zanedbání povinné výživy byl stěžovatel znovu souzen Městským soudem v Brně. Ten mu svým rozsudkem sp. zn. uložil trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců.

Na základě toho se stěžovatel domáhal na Ministerstvu spravedlnosti ČR odškodnění za trest v odnětí svobody pěti měsíců, který vykonal navíc. Požadoval náhradu škody ve výší 100.000 Kč z důvodu psychického utrpení. Při předběžném projednání nároku ve smyslu ustanovení u Ministerstva spravedlnosti stěžovatel neuspěl. Ministerstvo spravedlnosti jeho nároku v rozhodnutí sp. zn. Odšk. 541/94/Kr/C nevyhovělo s odůvodněním, že před nástupem výkonu trestu řádně nepracoval. Proto dne 21.3.1994 svůj nárok uplatnil žalobou u Městského soudu v Brně.

Městský soud během jednání připustil změnu návrhu v osobě žalované na "ČR - Ministerstvo spravedlnosti ČR". Vlastní žalobu však Městský soud zamítnul s odůvodněním, že bylo nutno požadovat náhradu škody podle některého ustanovení o dílčích nárocích a tuto náhradu řádně vyčíslit, což se nestalo. Požadavek paušálně vyčíslené osobní újmy za nezákonně vykonaný trest nemá podle Městského soudu oporu v zákoně.

Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí Městského soudu v Brně sp. zn. neodvolal ke krajskému soudu a obrátil se ve lhůtě 60 dnů přímo na Ústavní soud. Svůj postup odůvodnil poukazem na ustanovení , o Ústavním soudu.

Ústavní soud nejdříve přezkoumal, zda jsou dány podmínky řízení a zda je ústavní stížnost přípustná. Především posoudil, zda byla ústavní stížnost včas podaná v daném

2

3

případě však nešlo pouze o posouzení, zda byla dodržena 60denní lhůta, neboť v případě odvolání se na počítá se lhůtou jednoho roku, kdy ke skutečnosti, která je předmětem stížnosti, došlo. To však jen za podmínky, že nedošlo k vyčerpání všech procesních prostředků a stížnost svým významem "podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele". Stěžovatel tvrdí, že tato stížnost má zásadní význam pro možnost úspěšného uplatnění nároku na spravedlivou náhradu škody u nezákonně vězněných občanů. V tomto bodě Ústavní soud stěžovateli přisvědčil a nepřihlédl k tomu, že nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Rozhodnutí Městského soudu v Brně sp. zn. nabylo právní moci 26. 7. 1994, takže stanovená lhůta jednoho roku je zachována.

Stížnost byla podána prostřednictvím advokáta, jehož plná moc sice vykazovala nedostatky, které však byly v průběhu řízení ve lhůtě k tomu určené odstraněny. Proto se dále Ústavní soud zabýval opodstatněností ústavní stížnosti. Došel přitom k závěru, že naříkané rozhodnutí Městského soudu v Brně je vydáno v souladu s právními předpisy, které nejsou v rozporu s d, a že je tato skutečnost zjevná.

r

Podle č1. 36 odst. 3 y má každý "právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu...". Pro posouzení ústavní stížnosti je proto rozhodující skutečnost, že Městský soud v Brně toto právo stěžovateli neupřel. Postupoval, jsa vázán y ČR, podle Tento zákon je oním zákonem, na který odkazuje základních práv a svobod v - "Podmínky a podrobností stanoví zákon".

Tím je možnost přezkumu ústavnosti takového zákona ze strany Ústavního soudu značně omezena. , která sama zakotvuje veřejné subjektivní právo jednotlivce vůči státu, aby jej odškodnil za nezákonné věznění, přenechává jeho

3

vlastní vymezení, určení škodných nároků a podmínek jejich uplatňování samotnému zákonodárci v rámci vztahů soukromého práva. Pokud proto zákonodárce dodrží meze základních práv a svobod a nenaruší rovnost jejich nositelů, není u při stanovení rozsahu odškodnění omezen.

Městský soud proto postupoval v souladu s u, když vyzval stěžovatele, aby upřesnil své požadavky na náhradu škody v souladu se a na jeho základě v souladu s . Pokud by tak stěžovatel učinil, bylo povinností soudu mu takovou náhradu přiznat i za situace, že před nástupem trestu nepracoval. Jestliže však zákon předpokládaný v y nestanoví odškodnění za psychickou újmu, je to věcí rozhodnutí, které přenechává samotnému zákonodárci a v tomto bodě je přezkum ústavnosti tohoto zákona ze strany Ústavního soudu prakticky vyloučen. Ústavní soud, byť sdílí některé pochybnosti stěžovatele o adekvátnosti úpravy náhrady škody v uvedeném případě z hlediska současného stavu společnosti, nemá jako orgán ochrany ústavnosti ve smyslu y ČR pravomoc k pozitivní normotvorbě.

Ústavní soud ovšem nesdílí stanovisko Městského soudu, že by měla být žaloba zamítnuta proto, že proti výše uvedenému rozsudku ze 13.5.1991 nebylo podáno odvolání. V tomto případě je třeba věc posoudit tak, že situace, kdy rozhodnutí bylo později zrušeno pro svou nezákonnost na základě stížnosti pro porušení zákona, je právě oním "případem hodným zvláštního zřetele" podle ustanovení Na výsledku sporu by se to však nemohlo ve prospěch stěžovatele nijak projevit a proto k této okolnosti nemohl Ústavní soud ve svém rozhodnutí přihlédnout.

Pokud však jde o další důvod pro zamítnutí návrhu, musel Ústavní soud přisvědčit Městskému soudu v Brně, jak výše uvedeno. Podle ,

4

o Ústavním soudu, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podmínky tohoto ustanovení jsou naplněny, soudci zpravodaji proto nezbylo, než návrh odmítnout.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

5

V Brně dne 29. března 1995

5

JUDr. Vojtěch Cepl

soudce Ústavního soudu