Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 140/94

Sp. zn.

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele O.K., zastoupeného advokátem JUDr. V.P.,

t a k t o

Návrh se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í :

Dne 16.9.1994 obdržel Ústavní soud ČR podání navrhovatele označené jako ústavní stížnost směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. ze dne 2.9.1992, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. ze dne 17.5.1994. Napadenými rozsudky, dle názoru stěžovatele, byla zasažena lidská práva a svobody týkající se jeho osoby tím, že mu soudy odmítly možnost uplatnit jeho právo, a to proto, že neprovedly všechny navrhované důkazy a znemožnily tak stěžovateli dosáhnout spravedlnosti. Má zato, že soudy také celou záležitost posuzovaly zkresleně a nevzaly v úvahu záměr, který byl stěžovatelem sledován. V jednání obou soudů potom spatřuje porušení , 5 Základní úmluvy Rady Evropy o ochraně základních lidských práv a svobod z hlediska y ČR i porušení , , . da konečně y ČR.

Ústavní soud v dané věci vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. , týkající se uvedené věci. Z obsahu spisu je zřejmé, že stěžovatel podal dne 24.4.1992 žalobu na ochranu osobnosti dle a násl. .

2 -

Sp. zn.

To proto, že byl dne 13.1.1989 bez svého souhlasu umístěn v P., kam byl dopraven na pokyn ošetřující lékařky policejní eskortou proto, že vyhrožoval sebevraždou. Ve zmíněné léčebně byl potom pozorován a léčen do 22.3.1989. Stěžovatel má za to, že do psychiatrické léčebny byl umístěn proto, že požadoval nápravu společenských nepořádků v té době a chtěl na ně upozornit v rámci takto podané žaloby. Domáhal se, aby odpůrce (P.) předložil stěžovateli jeho zdravotnickou dokumentaci a doklady v ní uvedené byly dle výběru stěžovatele zničeny, aby další odpůrci (lékaři P.) a MUDr. K. poskytli stěžovateli peněžní satisfakci, stejně jako další odpůrce Ministerstvo vnitra. Dále požadoval zničení znaleckého posudku vyhotoveného Dr. S. a písemnou omluvu MUDr. K. V doplnění svého návrhu potom stěžovatel opakoval své námitky, které již uvedl před obecnými soudy (které se jimi také zabývaly) a nové skutečnosti neuvedl.

Městský soud v Praze podanou žalobu rozhodnutím ze dne 2.9.1993, sp. zn. , po obsáhlém jednání zamítl a Vrchní soud v Praze svým rozhodnutím ze dne 17.5.1994, sp. zn. , rozsudek Městského soudu v Praze co do merita věci potvrdil a jeho rozhodnutí nabylo právní moci dne 8.8.1994.

Čl. 5 odst. 4 Úmluvy Rady Evropy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/92 Sb.) stanoví, že "každý kdo byl zbaven svobody, zatčením nebo jiným způsobem má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné". Stěžovatel v dané věci a v rozhodném čase potřebný návrh nepodal a příslušný soud tedy v naznačeném smyslu nejednal a jednat nemohl právě s ohledem na absenci potřebného návrhu.

3 -

Sp. zn.

Čl. 5 odst. 5 téže úmluvy stanoví, že "každý kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s ustanoveními tohoto článku má právo na odškodnění". Stěžovatel nárok na odškodnění uplatnil (ve smyslu úmluvy), nezávislý soud však nepřijal rozhodnutí, které by konstatovalo,

že byl zadržen v rozporu s čl. 5 Úmluvy s tím, že jeho umístění v psychiatrické léčebně nebylo nezákonné a jím požadovaný nárok na odškodnění tedy nevznikl.

Čl. 36 y ČR neobsahuje odstavec 2, na který stěžovatel poukazuje, a samotné ustanovení y ČR stanoví, že "schůze komor jsou veřejné a veřejnost může být vyloučena jen za podmínek stanovených zákonem". Toto ustanovení y ČR zřejmě na projednávaný případ nedopadá. Ústavní soud však vzal v úvahu i možnost, že stěžovatel měl v tomto případě na mysli d, který stanoví, že "kdo tvrdí, že byl na svých právech krácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny". S ohledem na uvedené ustanovení d je bezpochybné, že stěžovatel využil své možnosti, obrátil se na soud, který se také rozsáhle zabýval celým případem a ve věci rozhodl, když shledal, že k porušení zákona nedošlo. Vycházel přitom z provedených důkazů, jak je jeho právem i povinností, včetně jejich hodnocení ve smyslu ustanovení , přičemž také uvedl, ze kterých důkazů své rozhodnutí dovodil, a které (a také proč) již neprováděl. Zde je na místě připomenout, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy ( a y ČR) a již proto nemůže na sebe vztahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté d. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů.

4 -

Sp. zn.

Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují meze dané ustanovením , nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (viz. rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 1.2.1994

sp. zn.

).

Čl. 7 odst. 1 d (dále jen y) obsahuje ustanovení, že "nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem". Čl. 8 y zaručuje osobní svobody s tím, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, které stanoví zákon. Čl. 10 y stanoví právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména i práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, jakož i právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. Na largo těchto ustanovení (jak plyne ze spisového materiálu soudů) nutno uvést, že stěžovatel byl přijat do psychiatrické léčebny na doporučení obvodní lékařky pro jeho suicidální tendence a při přijetí byl obvyklým způsobem vyšetřen, a ve vyšetření bylo pokračováno příslušnými lékaři i v následujících dnech, včetně vyšetření psychologického, které provedl Dr. S. V daném případě se jednalo o ústavní péči bez souhlasu nemocného podle , o péči o zdraví lidu. Převzetí O.K. bylo oznámeno dne 16.1.1989 NV města P. Podle tehdejšího znění platilo, že má-li příslušný národní výbor pochybnosti o nutnosti ústavní péče bez souhlasu nemocného, toto opatření po odborném posouzení přezkoumá a po projednání s národním výborem města trvalého pobytu nemocného je potvrdí nebo zruší. Stejný postup nastal, jestliže o přezkoumání požádal nemocný nebo osoby jemu blízké etc. V závěru, že je na místě přezkoumání, však NV města P. zřejmě nedospěl, když ve věci v tomto směru nejednal a pochyby o nutnosti hospitalizace tedy nenaznal. Stejně tak stěžovatel ani osoby jemu blízké o přezkoumání nutnosti hospitalizace v té době nepožádaly.

5 -

Sp. zn.

S ohledem na uvedené nelze mít tedy zato, že byla porušena stěžovatelem napadená ustanovení d. Konečně nutno poukázat i na závěry rehabilitační komise OF při PL v P., ze dne 14.2.1990, kdy postup lékaře non lege artis nemusí být nutně porušení práva, když příslušná rehabilitační komise také konstatovala, že "nebylo však prokázáno, že by lékaře léčebny kdokoliv mocensky ovlivňoval. Trvání hospitalizace bylo oprávněno zdravotnickými důvody a komplikováno tehdy nařízenou karanténou".

S ohledem na uvedené skutečnosti potom Ústavnímu soudu nezbylo, než podle návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnout.

P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. března 1995

JUDr.Vladimír JURKA

soudce Ústavního soudu