Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 111/94

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti J.K., V.P., H.Š., P.P., P.R., J.H. a K.P., všichni zastoupeni JUDr. L.M., komerčním právníkem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 4. 1994, č.j. -59, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 29. 9. 1993, č.j. - 38,

t a k t o

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Dne 1. 8. 1994 byla doručena Ústavnímu soudu včas podaná ústavní stížnost, doplněná na základě výzvy k odstranění vad dodatkem ze dne 6. 9. 1994, která směřuje proti rozhodnutím obecných soudů uvedeným v úvodní části tohoto nálezu.

Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 29. 9. 1993, č.j. -38, byl stěžovatelům zamítnut návrh, aby O.Ú v H., s nimi uzavřel dohodu o vydání věci - stavební parcely č. 134 o výměře 2 035m2 s domem čp. 94 v k.ú. H.

Soud I. stupně výrok odůvodnil tím, že stěžovatelé neprokázali, že jsou oprávněnými osobami a nepředložili výzvu k vydání nemovitosti. Za podstatné, bez ohledu na tyto skutečnosti, soud považoval to, že vlastnické právo na stát přešlo mimo rozhodné období, a to již před 25. 2. 1948. Dále dovozuje, že není rozhodující to, že správní výměr nabyl právní moci až v rozhodném období, neboť účinky konfiskace nastaly ke dni účinnosti dekretu č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a FNO, tj. ke dni 30. 10. 1945.

Uvedený rozsudek, proti kterému podali stěžovatelé, J.K. a P.P., odvolání, byl Krajským soudem v Českých Budějovicích potvrzen. Stěžovatelé ve svém odvolání zejména namítali nesprávnost právního závěru ohledně posouzení rozhodné doby od 25. 2. 1948, neboť podle jejich názoru konfiskační výměr nabyl právní moci až dne 11. 7. 1949. Námitky odvolací soud neshledal důvodnými. Své rozhodnutí však odůvodnil tím, že stěžovatelé nejsou oprávněnými osobami ve smyslu , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, neboť nemovitost přešla do vlastnictví státu z osoby právnické, a to J. v H., spol. s r.o.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že soud I. stupně nevěnoval dostatečnou pozornost hodnocení všech předložených listinných důkazů. Dále uvádějí, že odvolací soud přes svou značnou stručnost použil sice jinou argumentaci, nicméně, byť z jiného důvodu, rozsudek soudu

I. stupně potvrdil. Důvodem jejich ústavní stížnosti jsou námitky týkající se konfiskace předmětného majetku, která nebyla vzhledem k rozhodnutí o znárodnění majetku zaznamenána v pozemkových knihách, splnění technických a personálních podmínek znárodnění a toho, že nikdy nedošlo k vyplacení náhrady za majetek převedený do vlastnictví státu. Rovněž namítají, že O.Ú. v H. odprodal v době po obdržení jejich výzvy část majetku třetí osobě. K postavení oprávněné osoby podle konstatují, že vlastníky předmětného majetku - J. byli k datu znárodnění, podle výpisu z podnikového rejstříku, J.K. a jeho dcera B.R. Společnost tedy tvořily výlučně fyzické osoby s osobním majetkovým ručením. Stěžovatelé dovozují, že v případě konfiskace a znárodnění šlo o protiprávní postup státu v období po únoru 1948, směřující proti ústavním principům ochrany majetku v soukromém vlastnictví a svobody podnikání. V závěru ústavní stížnosti proto navrhují vydání nálezu, kterým by Ústavní soud rozhodl o zrušení rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 29. 9. 1993, č.j. -38, aniž by blíže specifikovali, k porušení jakých ústavně zaručených práv a svobod tímto rozsudkem došlo.

Účastník řízení, Krajský soud v Českých Budějovicích, ve svém písemném vyjádření uvedl, že se při svém rozhodování zabýval výlučně otázkou, zda z hlediska , byl majetek, jehož se stěžovatelé domáhali, vlastnictvím společnosti s ručením omezeným jako osoby právnické, či zda tato společnost byla souhrnem fyzických osob. Dále konstatuje, že ústavní stížnost jde mimo oblast rozhodnutí odvolacího soudu.

Ústavní soud v souvislosti s opatřením podkladů pro rozhodnutí požádal Okresní soud v Jindřichově Hradci o spis vedený pod sp.zn. . Z hodnoceného spisu vyplývá, že oba soudy zkoumaly, zda jsou splněny zákonné podmínky restituce stanovené v zákoně č. , tj. zda stěžovatelé jsou oprávněnými osobami () a jakým způsobem přešel majetek v rozhodném období na stát (), s tím, že zjištění těchto skutečností považovaly za rozhodující pro vypořádání restitučního nároku.

Ústavní soud při posouzení a projednání ústavní stížnosti respektoval již svou ustálenou judikaturu, tj. že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a necítí se být oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů, pokud v jejich cennosti a rozhodnutích nejsou porušeny ústavní zásady spravedlivého procesu, zejména pak ty, které vyplývají z hlavy pátéd (dále jen).

Ústavní soud pro to v posuzované věci především zkoumal, zda postupem obecných soudů nebyla dotčena tato práva a svobody.

Po podrobném prostudování všech předložených důkazů a po zevrubném seznámení s obsahem soudního spisu dospěl Ústavní soud k těmto závěrům:

Oba soudy se především zaměřily na to, zda jsou splněny zákonné podmínky restitučního nároku. Soud I. stupně přitom vycházel z výpovědi stěžovatelů a listinných důkazů, dokládajících skutečnosti ve vztahu k předmětné nemovitosti, zejména pak z výpisu z pozemkové knihy, z dílčího výměru ze dne 30. 9. 1949 o znárodnění J. a z konfiskačního výměru ze dne 19. 9. 1946. Jak ze spisu vyplývá, další důkazní návrhy nebyly předloženy. Odvolací soud převzal zjištění učiněná soudem I. stupně, a to, že uvedený majetek byl původně označen jako J., spol. s r.o. Na základě provedených důkazů došly soudy k závěru, že vlastníkem předmětné nemovitosti byla v době jejího přechodu do vlastnictví státu společnost s ručením omezeným, která měla podle tehdy platných právních předpisů postavení soukromé právnické osoby, což je dokladováno i judikaturou k této problematice. V této souvislosti je nutné podotknout, že do pravomoci Ústavního soudu nespadá "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením případně sám neztotožňoval.

Zásada volného hodnocení důkazů vychází z ústavního principu nezávislosti soudu podle y.

Ústavní stížnost je ve své podstatě polemikou s právními názory, které byly učiněny obecnými soudy. Přitom však blíže neuvádí čím a v jakém směru měly vydané rozsudky porušitu zaručená základní práva či svobody. Spíše ústavní stížnost argumentuje tím, že neústavní byl postup státu v období po únoru 1948, kdy proti ústavním principům ochrany majetku v osobním vlastnictví a svobody podnikání byl znárodněn majetek, u kterého nebyly splněny podmínky podle zákona č. 114/1948 Sb. Takový zásah veřejné moci ovšem nemůže Ústavní soud přezkoumávat, neboť je mimo jakoukoliv pochybnost, že dávno uplynuly lhůty pro takový přezkum.

V předmětné záležitosti byl veden spor o vlastnictví, tedy spor, ve kterém existence vlastnického práva měla být in concreto teprve zjištěna, resp. mělo být vlastnické právo konstituováno. Neúspěch v takovém soudním sporu, ve kterém se jednalo o to, zda č. , ve znění pozdějších předpisů,

nelze bez dalšího kvalifikovat jako porušení ústavních principů ochrany vlastnického práva, tak jak je zakotveno v d.

Nad rámec ústavní stížnosti se Ústavní soud zabýval i tím, zda v rámci soudního řízení nedošlo k porušení principů spravedlivého procesu a práva na soudní ochranu, tak jak jsou formulována především v hlavě pátéy. Takové porušení však neshledal. V této souvislosti je pak třeba uvést, že stěžovatelé teprve v ústavní stížnosti argumentují skutečnostmi, které nebyly uplatněny v řízení před obecnými soudy a v tomto směru je třeba přisvědčit názoru Krajského soudu v Českých Budějovicích, že ústavní stížnost jde mimo rámec rozhodnutí odvolacího soudu.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že v dané věci nebyla porušena základní práva stěžovatelů, resp. jejich svobody zaručenéu, ústavními zákony nebo mezinárodní smlouvou podle y. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti navrhovatelů tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl podle , o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. března 1995

JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj