Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 185/94

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti T., zastoupené advokátem JUDr. Z.J., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 1994, č.j. -74, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 4. 1994, č.j. -33,

t a k t o

Návrh se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Dne 18. 11. 1994 byla doručena Ústavnímu soudu včas podaná ústavní stížnost, která byla na základě výzvy k odstranění vad doplněna plnou mocí udělenou advokátovi JUDr. Z.J. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí uvedených ve výroku. Rozhodnutím soudu

I. stupně byla stanovena povinnost T., uzavřít s Ing. Z.V., jako osobou oprávněnou, dohodu o vydání věci, domu č. x a stavební parcely c. xx, k.ú. M., podle , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Předmětné nemovitosti byly znárodněny podle zákona č. 118/1948 Sb. spolu s P., neboť sloužily provozu znárodněného podniku. Nárok oprávněné osoby shledal soud I. stupně důvodným, protože zjistil, že za znárodnění nemovitostí mu nebyla poskytnuta náhrada. Z toho dovozuje, že znárodnění bylo provedeno v rozporu s tehdy platným předpisem, jak má na mysli ustanovení

Rozsudek soudu I. stupně odvolací soud potvrdil v té úpravě dohody o vydání nemovitostí tak, že dohodu o vydání nemovitostí je T., povinen uzavřít s J.V. a E.S., dědičkami po zemřelém Ing. Z.V. Odvolací soud ve svém odůvodnění shledal správným právní závěr, který učinil soud I. stupně, tj., že se oprávněná osoba vydání uvedených nemovitostí domáhala právem podle , i když z jiného důvodu, než je uvedeno. Odvolací soud však v daném případě spatřuje rozpor se zákonem č. 118/1948 Sb. v tom, že dílčí výměr, kterým byl vymezen rozsah znárodněného podniku, byl vydán nikoli ministrem vnitřního obchodu, který byl oprávněn rozhodnout přímo ze zákona, ale přednostou znárodňovacího oddělení.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nesouhlasí s argumentací, kterou učinil odvolací soud. Dále namítá, že soudy nepřihlédly při rozhodování ke skutečnosti, že T., je od 1. 1. 1993 podnikem se zahraniční majetkovou účastí, a proto podléhá výjimce ve smyslu ustanovení , takže nemůže být povinnou osobou k vydání nemovitostí. Stěžovatel rovněž poukazuje na to, že odvolací soud nepřipustil s ohledem na povahu věci dovolání, ačkoliv o to soud žádal a ten se ani touto otázkou v řízení nezabýval.

Stěžovatel proto namítá, že obecné soudy svými rozsudky porušily jeho základní práva a svobody stanovené v ústavním pořádku České republiky, zejména čl. 11 o právu každého vlastnit majetek a s tímto majetkem svobodně nakládat, čímž mu neposkytly soudní ochranu.

K ústavní stížnosti podal Městský soud v Praze písemné vyjádření, ve kterém uvádí, že podkladem pro závěr uvedený v odůvodnění jeho rozhodnutí bylo posouzení dvou listin, jejichž pravost stěžovatel v průběhu řízení nezpochybňoval. Nová námitka stěžovatele, že není povinnou osobou, nebyla v řízení před soudy obou stupňů uplatněna. Podle soudu stěžovatel nesprávně poukazuje na , což nemůže obstát, stejně tak ani případná námitka podle písm. a) téhož ustanovení. Odvolací soud nemá pochyb o tom, že T., je povinnou osobou, neboť výjimky uvedené v se na něj nevztahují. Rovněž výtku ve věci dovolání považuje za neopodstatněnou, neboť nejde o součást předmětu řízení a záleží pouze na posouzení soudu, zda připustí dovolání podle V závěru svého vyjádření navrhuje, aby ústavní stížnost byla jako bezdůvodná zamítnuta, pokud nedojde k jejímu odmítnutí podle , o Ústavním soudu.

Jak Ústavní soud zjistil, soudy obou stupňů se především zabývaly otázkou, jakým způsobem v rozhodném období přešly předmětné nemovitosti na stát. Soud I. stupně provedl v tomto směru rozsáhlé důkazní řízení, které se týká znárodnění nemovitostí. Na základě toho oba soudy dovodily, že se oprávněná osoba vydání uvedených nemovitostí domáhala v souladu s ustanovením , přestože oba soudy zaujaly odlišné stanovisko, co se týče důvodů, které měly za následek, že znárodnění bylo vykonáno v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy. V odůvodnění svého tvrzení se odvolací soud ztotožnil též s nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 28. 4. 1994,

sp. zn.

(publikovaný pod č. 23 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 1).

Námitka, kterou uvádí stěžovatel ve své ústavní stížnosti, totiž že není povinnou osobou, není důvodná. Podle je povinností účastníků řízení označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Vzhledem k tomu, že taková námitka vznesena nebyla, oba soudy se jí nemohly tedy zabývat.

K poslední námitce stěžovatele týkající se požadavku přípustnosti dovolání s ohledem na to, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce zásadního významu, je třeba konstatovat, že toto posouzení zákon svěřuje pouze odvolacímu soudu. Nepovažuje-li odvolací soud vyslovení přípustnosti dovolání za možné nebo za potřebné, nemusí se případnými návrhy účastníka řízení v tomto směru zabývat a nemusí se s nimi ani vypořádat v odůvodnění svého rozhodnutí. Pokud by se Ústavní soud takovou námitkou zabýval v řízení o ústavní stížnosti, zasahoval by do nezávislého postavení odvolacího soudu.

Ústavní soud vyslovil již v řadě svých rozhodnutí (např. sp. zn.

, sp.zn.

, sp.zn. ), že není běžnou

třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí. Jeho v souladu s procesními

principy stanovenými zejména v hlavě páté d. I když stěžovatelova ústavní stížnost nebyla zaměřena tímto směrem, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení procesních principů zaručených "Listinou" či smlouvami ve smyslu y. Oba soudy při svém rozhodování o povinnosti stěžovatele uzavřít s oprávněnými osobami dohodu o vydání nemovitostí vycházely z dostatečných a úplných skutkových zjištění a v odůvodnění svého rozhodnutí se zejména odvolací soud s nimi také náležitě vypořádal. Stejně tak neshledal Ústavní soud v postupu obecných soudů a jejich rozhodnutí ani porušení d, na který stěžovatel odkázal ve své stížnosti, aniž by takové tvrzení podrobněji zdůvodnil.

Na základě výše uvedených skutečností ústavní soud rozhodl tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný podle , o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. února 1995

JUDr. Pavel Varvařovský

soudce zpravodaj