Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3/95

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti J.D. a L.D., obě zastoupeny advokátkou JUDr. B.S., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 10. 1994, č.j. -76, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 9. 2.1994, č.j. -50,

takto:

Návrh se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Dne 5. 1. 1995 byla doručena Ústavnímu soudu včas podaná ústavní stížnost, která směřuje proti rozhodnutím obecných soudů uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, oba soudy zamítly návrh stěžovatelek v právní věci o určení vlastnictví, o určení neplatnosti kupní smlouvy a o vydání neoprávněného majetkového prospěchu, a to ve vztahu k

1

nemovitosti, domu H.

Stěžovatelky v ústavní stížnosti poukazují na skutečnost, že v předmětném řízení se nejednalo o platnost dědického rozhodnutí, ale o nabytí dědictví a určení, že stěžovatelky jsou spoluvlastníky uvedené nemovitosti. V této souvislosti vytýkají soudu I. stupně nesprávnou interpretaci a pochybení z hlediska hmotněprávního. Dále ve své ústavní stížnosti uvádějí, že oběma rozhodnutími byly poškozeny, protože se soudy dostatečně nevypořádaly s kategorií absolutní neplatnosti, dobré víry a v neposlední řadě i s otázkou povahy rozhodnutí státního notářství, a to s přihlédnutím k právní teorii a praxi. Soudu I. stupně vytýkají pochybení i z hlediska procesně - právního, neboť ten se podle jejich názoru nevypořádal s návrhem na předběžné opatření. Podle tvrzení stěžovatelek soud tuto otázku zcela opomenul a mají pochybnosti, zda vůbec pochopil obsah jimi předloženého návrhu. Všechna tato pochybení vedla podle stěžovatelek k nesprávným rozhodnutím Okresního soudu v Kutné Hoře a Krajského soudu v Praze, kterými byla porušena, stejně tak jako jednáním odpůrkyň v dané právní věci, jejich základní práva. Stěžovatelky namítají, že v rozporu s d (dále jen " "), který zaručuje nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, byly omezeny ve svých právech. V souladu s y nabyly právem vlastnické právo k části předmětné nemovitosti tak, že se staly ze zákona spoludědičkami po své matce, a to nepochybně okamžikem její smrti. Navrhují proto, aby Ústavní soud rozhodl nálezem, že se ústavní stížnosti zcela vyhovuje

a ruší se rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře a rozsudek Krajského soudu v Praze. Závěrem navrhují, aby Ústavní soud vydal usnesení, ve kterém se v podstatě vyhovuje návrhu stěžovatelek, který byl předmětem občansko- právního řízení.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a v souladu se svou judikaturou považuje především za nutné opakovat, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a necítí se být oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů, pokud v jejich činnosti a rozhodnutích nejsou porušeny ústavní zásady spravedlivého procesu, zejména pak ty, které vyplývají z hlavy páté

2

; mezi ně patří např. právo na soudní ochranu ( ost. 1 y), právo na zákonného soudce ( y), rovnost účastníků ( y), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům ( y). Ústavní soud proto v posuzované věci především vážil, zda postupem obecných soudů nebyla dotčena tato práva a svobody, avšak jejich porušení neshledal.

Ústavní soud zjistil z předložených rozhodnutí, že soud I. stupně provedl rozsáhlé důkazní řízení výslechem svědků a listinnými důkazy, které dostatečně zhodnotil a se kterými se ztotožnil i odvolací soud. Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními názory, které soudy obou stupňů zaujaly, a stěžovatelky v zásadě opakují argumenty, které jsou obsaženy v odvolání a se kterými se odvolací soud ve svém rozsudku náležitě vypořádal. K tomu je nutné podotknout, že zásada volného hodnocení důkazů vychází z ústavního principu nezávislosti soudu podle y. Je-li tato zásada respektována ve smyslu , a tak tomu podle názoru Ústavního soudu v předmětné věci bylo, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením případně sám neztotožňoval. Navíc, jak vyplývá z ústavní stížnosti, bylo ve věci podáno dovolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto.

Ústavní soud se zabýval i dalšími námitkami, které stěžovatelky v ústavní stížnosti vznesly. Jedná se o tvrzení, podle kterého se soud I. stupně nevypořádal s návrhem na vydání předběžného opatření týkající se platnosti dědického rozhodnutí. Tato námitka však není významná a to především proto, že předběžným opatřením lze upravit poměry účastníků pouze zatímně. Nemůže jít tedy ve svých důsledcích o úpravu konečnou a tedy o zásah do ústavně zaručených práv či svobod.

K tvrzení stěžovatelek, že jednáním odpůrkyň, Z.Č. a Z.H., byla porušena základní práva stěžovatelek,

uvedená v a y, je třeba konstatovat, že takové tvrzení je z hlediska ústavní ochrany bezdůvodné. K porušení základních práv nebo svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y může podle , o ústavním soudu (dále jen " ") dojít pouze zásahem orgánu veřejné moci. Nemůže se tedy jednat o zásah, který učinily fyzické osoby. Pokud někdo namítá, že byl poškozen určitým jednáním konkrétních osob, má možnost se domáhat svého práva v občanskoprávním řízení, popř. v trestněprávním řízení.

Rovněž nelze akceptovat návrh stěžovatelek uvedený v závěru jejich ústavní stížnosti, tj., aby Ústavní soud vydal usnesení, kterým bude rozhodnuto o jejich nárocích k předmětné nemovitosti. Ústavní soud je specializovaným orgánem ochrany ústavnosti a jako takový nemůže rozhodovat o konkrétních právních vztazích, které jsou navrhovány stěžovatelkami. Ústavní soud může v řízení o ústavní stížnosti rozhodnout pouze tak, jak je stanoveno v § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) a b) zákona, tak např. v případě, že vyhoví ústavní stížnosti, zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci a vysloví, která ústavně zaručená základní práva nebo svobody byly porušeny a jakým zásahem orgánu veřejné moci k tomuto porušení došlo.

Ze všech těchto důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a jako takovou ji podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona odmítl, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. února 1995

JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj