Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 92/94

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti K. T.

proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 1994, č.j. 19

Co 554/93-35, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Prostějově

ze dne 29. 9. 1993, č. j. -22, t a k t o:

Ústavní stížnost se z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Ústavní stížností ze dne 21. 6. 1994, která byla na výzvu

Ústavního soudu doplněna právním zástupcem stěžovatele dne 25. 7.

1994, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně

ze dne 20. 4. 1994, č.j. -35, potvrzujícího rozsudek

soudu I. stupně, kterým byl zamítnut návrh navrhovatele na

zaplacení částky 27 192,- Kč, jako rozdílu za odškodnění

poskytnuté podle o soudní rehabilitaci, ve

znění pozdějších předpisů.

Stěžovateli, který byl účasten rehabilitace, bylo na základě

jeho žádosti přiznáno odškodnění ve výši 5 238 Kč, ačkoliv

požadoval přiznání částky v celkové výši 32 430,- Kčs. Vzhledem

k tomu, že s výší odškodnění nesouhlasil, domáhal se nároku na

zbývající část odškodnění soudní cestou. Jeho návrh byl jak

v prvoinstančním, tak i odvolacím řízení zamítnut, neboť obecné

soudy došly k závěru, že odškodnění bylo poskytnuto přesně a ve

výši odpovídající příslušným předpisům.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že byl nesprávně

rehabilitován, když mu byl za trestný čin rozkrádání národního

majetku uložen trest odnětí svobody v trvání tří let nepodmíněně,

oproti původním čtyřem letům. Takový postup shledává nepřiměřeným

a nepřiměřeně přísným a tvrdým. Navíc to ovlivnilo výši

požadovaného odškodnění. Dále uvádí, že soud v občanskoprávním

řízení si měl učinit úsudek o přiměřeném trestu sám, tak, jak mu

to umožňuje .

Za podstatu své ústavní stížnosti pak považuje porušení čl.

1, a d

(dále jen "Listina"). Toto porušení spatřuje v tom, že soud svým

postupem porušil jeho ústavní právo vyjádřené v y, ve

kterém se uvádí, že lidé jsou si rovni v právech a dále v čl. 7

odst. 2y, v němž se uvádí, že nikdo nesmí být podroben

ponižujícímu zacházení. Zároveň, jak dále ve své ústavní stížnosti

tvrdí, byla porušena jeho lidská důstojnost proklamovaná v čl. 10

odst. 1y.

Ve vyjádření k ústavní stížnosti, které bylo Ústavním soudem

vyžádáno, uvedla předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně, že při

uplatnění nároků podle , 26 a 27

o soudní rehabilitaci, se postupuje podle ,o

odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo

jeho nesprávným úředním postupem. Tento zákon jako předpoklad pro

náhradu škody způsobené nesprávným rozhodnutím o trestu vyžaduje

buď, aby trestní řízení bylo zastaveno, nebo aby byla dotyčná

osoba obžaloby zproštěna, nebo aby byla v pozdějším řízení

odsouzena k mírnějšímu trestu. Podle toho,jak je výše uvedeno, by

postupem soudu podle

nemohlo dojít k příznivějšímu rozhodnutí ve věci odškodnění.

Krajský soud v Brně dále odmítá tvrzení stěžovatele, že byla ve

vedeném řízení porušena zmíněná základní práva zaručenáu.

Mezi důkazy, jichž se stěžovatel ve své ústavní stížnosti

dovolává, je rozsudek Lidového soudu v Prostějově, ze dne 26. 4.

1956, sp. zn. . Z navrhovaného důkazu bylo zjištěno, že

stěžovatel podal dne 10. 6. 1994 u Krajského státního

zastupitelství v Brně podnět k podání stížnosti pro porušení

zákona. Na základě tohoto zjištění bylo Krajské zastupitelství

v Brně požádáno o vyjádření k tomuto podnětu.K dispozici byl

zaslán i spis Okresního soudu v Prostějově, sp. zn. 3 Rt 81/90.

Z požadovaného sdělení vyplývá, že byl přezkoumán rozsudek

Lidového soudu v Prostějově ze dne 26. 4. 1956, sp. zn. ,

usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 6. 11. 1990, sp. zn.

a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. l991,

sp. zn. Rto 61/91, a řízení, která předcházela vydání obou

usnesení. Státní zástupce zaměřil přezkoumání napadeného rozsudku

na použití právní kvalifikace a výrok o trestu, a to z důvodů, že

původní příslušný trestní spis byl již skartován a dále, že nejsou

pochybnosti o doznání stěžovatele k jeho jednání. Podmínky pro

podání stížnosti pro porušení zákona však shledány nebyly a proto

byl podnět odložen.

Ke zjištění skutkového stavu věci si Ústavní soud rovněž

vyžádal u Okresního soudu v Prostějově spis vedený pod sp. zn.

. Z usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 6. 11.

l990, sp. zn. , které nabylo právní moci l6. 11. 1990,

bylo zjištěno, že navrhovatel je účasten rehabilitace podle zákona

č. , pokud jde o trestný čin pobuřování proti

republice podle Trestní stíhání pro

tento trestný čin bylo zastaveno. Podle § 2 odst. 2 věta druhá

se navrhovateli stanovil za trestný čin

rozkrádání majetku, kterým byl uznán vinným týmž rozsudkem, a na

který se rehabilitace nevztahuje, přiměřený trest odnětí svobody

v trvání 3 let nepodmíněně.

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dne 11. 2. 1991

stížnost, která byla zamítnuta usnesením Krajského soudu v Brně ze

dne 8. 4. 1991, sp.zn. Rto 61/91, neboť byla podána opožděně.

Žádostí ze dne 18. 5. 1992 požádal stěžovatel o odškodnění

v celkové výši 32 430,- Kč. Jeho žádosti bylo vyhověno, ale byla

mu přiznána částka podstatně nižší, 5 238 Kč, a to se zřetelem

k rozdílu mezi trestem vykonaným na základě původního rozsudku

/37 měsíců, 22 dnů/ a trestem stanoveným v novém řízení /36

měsíců/. Jelikož nesouhlasil s výší přiznaného odškodnění, neboť

nabyl přesvědčení, že mu náleží odškodnění v plné výši, obrátil se

žalobou na soud. Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 29.

9. l993, č.j. -22, návrh na zaplacení rozdílu ve výši

27.192,- Kč zamítl, protože dospěl po provedeném dokazování

k závěru, že přiznané odškodnění je poskytnuto správně podle § 23

odst. 3 věty druhé , neboť v rehabilitačním

řízení navrhovatel nebyl zcela zproštěn obžaloby, ale došlo pouze

k částečné změně v novém řízení. Proti tomuto rozsudku podal

stěžovatel odvolání, ve kterém uvádí, že soud I. stupně nehodnotil

věc spravedlivě v souladu s účelem zákona o soudní rehabilitaci.

Důsledkem toho bylo, že odškodnění bylo poskytnuto pouze ve výši

5 238,- Kč. Opakovaně navrhoval předběžné vyřešení otázky, jaký

trest v tomto konkrétním případě přicházel v úvahu, neboť soud

není vázán výrokem o trestu a nespravedlivé rozhodnutí o jeho

rehabilitaci tak mohlo být napraveno.

Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, které

mu předcházelo. Odvolání navrhovatele neshledal důvodným. Námitky

navrhovatele týkající se nespravedlnosti rozhodování ve vztahu

k nově stanovenému trestu nebyly akceptovatelné, neboť otázka

přiměřenosti nového trestu byla zvažována v rehabilitačním řízení

a soudem I. stupně ani soudem odvolacím již nemohla být proto

přezkoumávána.

Po posouzení všech skutečností dospěl Ústavní soud k závěru,

že ústavní stížnost není důvodná.Především je třeba vycházet ze

skutečnosti, že ústavní stížnost směřuje nikoli do rozhodnutí

o trestu, ale proti rozsudkům, které řešily odškodnění za dobu,

která odpovídala rozdílu mezi trestem vykonaným a trestem

stanoveným v novém řízení.Námitka stěžovatele, že si soud měl

v občanskoprávním řízení nejprve sám vyřešit předběžnou otázku

přiměřenosti výše trestu uloženého mu rozhodnutím v rámci

rehabilitačního řízení, není důvodná. Tím, že stěžovatel apeluje

na rozpor se zákonem, když mu v důsledku toho byl uložen za

trestný čin, který nepodléhá rehabilitaci, nepřiměřeně tvrdý trest

a konečně, že si soud v občanskosprávním řízení měl předběžně

vyřešit, jaký trest měl být podle obecných kritérií uložen,

stěžovatel přisuzuje Ústavnímu soudu postavení třetí instance.

V tomto směru Ústavní soud nemá důvod odchylovat se od právního

názoru vysloveného již Ústavním soudem ČSFR a následně opakovaně

i Ústavním soudem ČR, ze kterého plyne, že Ústavní soud není

běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví (srov.

R 13/92 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, č. 5/94

a č. 28/94 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).

Právo přezkumu činnosti obecných soudů Ústavnímu soudu

nepřísluší obecně, ale náleží mu toliko tehdy, jsou-li v té které

věci v činnosti obecných soudů porušeny zásady ústavnosti,

především pak ty, které jsou dányu. Stejně tak nespadá do

pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými

soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám

neztotožňoval. Na základě jakých důkazních prostředků obecné soudy

rozhodnou, je plně v jejich kompetenci a je zároveň vyjádřením

ústavního principu jejich nezávislosti a nestrannosti. V předmětné

věci byla plně respektována zásada volného hodnocení důkazů podle

. Ústavní soud proto nemohl učinit

závěr, že by v řízení před obecnými soudy byly porušeny ústavní

zásady a že proces byl veden způsobem, který nezajistil

spravedlivé rozhodnutí. Za daných okolností nemohou tedy obstát

stěžovatelovy blíže nezdůvodněné odkazy na čl. 1, čl. 7 odst.

2 a y. Pouhé konstatování stěžovatele, že

byla porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody nestačí.

V daném případě Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů

porušeníu zaručených práv a svobod. Z těchto důvodů není

pochyb o tom, že stěžovateli bylo odškodnění poskytnuto v souladu

s příslušnými ustanoveními , o soudních

rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů.

Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud rozhodl

o ústavní stížnosti stěžovatele tak, jak je ve výroku tohoto

nálezu uvedeno.

P o u č e n í :

Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12. ledna 1995