Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 101/02

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatelky J. B., zastoupené JUDr. PhDr. O. Ch., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. , a proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2001, sp. zn. , t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností se stěžovatelka s odvoláním na tvrzené porušení d domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. , rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. , a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2001, sp. zn. . Naposled citovaným rozsudkem byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti žalovanému Bytovému podniku města Hradce Králového, v likvidaci, o uložení povinnosti uzavřít s ní dohodu o vydání celého domu čp. 346 spolu s parcelou č. 530/01 a parcelou č. 175/2 v katastrálním území Hradec Králové podle , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Krajský soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným rozsudkem uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. , zamítl.

Obecné soudy rozhodující ve věci shodně konstatovaly, že město Hradec Králové bylo v době převodu předmětných nemovitostí samostatným právním subjektem s právní subjektivitou, odlišnou od státu. Jako takové "bylo způsobilé nabýt vlastnické právo k těmto nemovitostem na základě trhové smlouvy ze dne 29. 12. 1948" (uzavřené mezi otcem stěžovatelky a městem Hradec Králové) "a na základě vkladu vlastnického práva do knihovní vložky příslušné pozemkové knihy" v souladu s obecným zákoníkem občanským, ve znění platném do 31. 12. 1950 (srov. citovaný rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové). K otázce samostatné způsobilosti obce nabývat v daném období do svého výlučného majetku věci movité i nemovité obecné soudy rovněž odkázaly na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 1999, sp. zn. , a na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2000,

sp. zn.

, jež se zabývaly srovnatelnou právní věcí žalobkyně Ing. B.. Obecné soudy tedy dospěly k závěru, že jelikož vlastnické právo ke sporným nemovitostem nepřešlo na stát, nýbrž na obec, není splněn jeden ze základních předpokladů pro vydání těchto nemovitostí dle restitučního zákona ( , ).

Podle názoru stěžovatelky jsou napadená soudní rozhodnutí v rozporu s d. Její otec Z. B. prý uzavřel výše citovanou smlouvu o prodeji uvedených nemovitostí v tísni za nápadně nevýhodných podmínek a proto jsou podle ní splněny všechny zákonné podmínky pro navrácení nemovitostí podle Výše uvedený právní názor obecných soudů stěžovatelka nesdílí. Uvádí, že v případě jejího otce nemovitosti nepřešly na stát nejednou, ale "ve dvou krocích", neboť nejdříve byla uzavřena kupní smlouva s městem Hradec Králové a až poté, dnem účinnosti ( ) došlo k přechodu nemovitostí na stát; uzavření smlouvy o převodu nemovitostí i jejich přechod na stát tedy spadá do rozhodného období, stanoveného restitučním zákonem. Stěžovatelka se domnívá, že v daném případě je na místě vyjít z úmyslu zákonodárce napravit co největší množství křivd, které se v rozhodném období staly a nedržet se pouze přísné dikce zákona. Prý jen nedopatřením nebylo v restitučním zákoně pamatováno i na případy - jakým byl případ stěžovatelčina otce - kdy smlouva o převodu nemovitostí byla uzavřena nikoli se státem, nýbrž s městem. Stěžovatelka proto navrhla, aby byla napadená rozhodnutí obecných soudů zrušena.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V prvé řadě je nutno konstatovat, že totožnou problematikou, týkající se skutkově i právně stejné věci se Ústavní soud již zabýval v řízení o ústavní stížnosti vedené pod

sp. zn.

k ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. H. B., rovněž dcery pana Z. B. (tedy sestry stěžovatelky), který uzavřel trhovou smlouvu, podle níž byl převeden předmětný nemovitý majetek na město Hradec Králové. Tuto ústavní stížnost Ústavní soud usnesení ze dne 18. 8. 2000 odmítl. Nezbývá tedy, než na závěry, podrobně v tomto rozhodnutí vyložené odkázat, resp. zopakovat, že trhová smlouva byla uzavřena dne 29. 12. 1948 za účinnosti ústavního zákona č. 150/1948 Sb. (tzv. 9. května), a za účinnosti obecného z roku 1811. Podle obecného se obecním majetkem mínil majetek, který obec spravovala vlastním jménem a ve vlastní prospěch. 9. května obsahovala ustanovení , podle něhož národní majetek "je zásadně v rukou státu (státní majetek)". Podle však části národního majetku, které nejsou celostátního významu a slouží veskrze nebo převážně obyvatelstvu některého správního celku (obce, okresu, kraje), mohou být v rukou svazků lidové správy (komunální vlastnictví). K tomu je třeba dodat, že v ě se skutečně hovořilo pouze o národních výborech (tzv. nositelích státní moci a správy), čili orgánech státních a jen v kapitole osmé "Hospodářské zřízení" se hovořilo o svazcích lidové správy. Ty pak byly, právě s ohledem na systematické zařazení, pojímány toliko jako majetkoprávní subjekty sui generis. Svědčila tomu i sama formulace zmiňovaného ustanovení § 149 odst. 2. Okolnost, že se nevytvořil prostor pro reálné uplatnění této formy vlastnictví k národnímu majetku, nic nemění na její existenci de iure v období od 9. 6. 1948 do 1. 1. 1950, tj. do účinnosti zákona č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů. Teprve tento zákon znamenal konec samostatnosti obecního hospodaření, neboť stanovil, že národní výbor spravuje národní majetek svěřený do jeho správy (§ 29). Současně v § 45 odst. 1 zrušil tento zákon platnost, popřípadě použitelnost všech předpisů, které mu odporují nebo upravují záležitosti, na které se tento zákon vztahuje.

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že obecné soudy posoudily otázku přechodu vlastnictví nemovitého majetku právního předchůdce stěžovatelky správně, neboť v době uzavření předmětné trhové smlouvy jakož i v době, kdy nabyla účinnosti schválením ONV Hradec Králové, bylo město Hradec Králové jako právnická osoba, jednající prostřednictvím MNV v Hradci Králové, způsobilé nabývat nemovitosti do svého vlastnictví, které bylo odlišné od majetku státu. Protože vlastnické právo k stěžovatelkou požadovaným podílům nemovitostí nepřešlo trhovou smlouvou na stát, není splněn základní předpoklad pro navrácení tohoto majetku podle a , ve znění pozdějších předpisů.

Pokud jde o tvrzené porušení d, zde Ústavní soud pro stručnost odkazuje na svou konstantní judikaturu, podle které uvedený článek chrání vlastnické právo již existující, konstituované a ne pouhý tvrzený nárok na ně.

Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení jakýchkoli ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. prosince 2003

JUDr. František Duchoň

předseda I. senátu Ústavního soudu