Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 533/02

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského, soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti Ing. V. S., zastoupené JUDr. Zdeňkem Doležalem, advokátem se sídlem v Brně, Musorgského 1, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. dubna 2002, čj. -186 a rozsudku Okresního soudu v Blansku č. j. -166, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Blansku jako účastníků řízení, a města Blanska, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadla stěžovatelka, s odvoláním na porušení a d (dále jen „ “) a y ČR, rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 23. října 2001, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na uložení povinnosti městu Blansku na straně žalovaného uzavřít se stěžovatelkou dohodu o vydání nemovitosti dle , o soudních rehabilitacích, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. dubna 2002 č. j. -186, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.

Posledním napadeným rozsudkem byl k odvolání stěžovatelky potvrzen rozsudek nalézacího soudu, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na uložení povinnosti městu Blansku uzavřít s ní dohodu o vydání v žalobě specifikovaných nemovitostí v kat. území Horní Lhota, okres Blansko, s odůvodněním, že nebyly splněny předpoklady pro vydání nemovitosti, neboť v řízení se nepodařilo prokázat, že by byly předmětné nemovitosti převedeny na stát v důsledku tísně právní předchůdkyně žalobkyně a za nápadně nevýhodných podmínek pro ni. V řízení nebyly shledány podklady pro závěr, že by se předchůdkyně žalobkyně dostala vnějšími okolnostmi do stavu, který by ji nutil k právnímu úkonu, který by jinak neučinila, a tyto okolnosti nelze spatřovat v jejím odsouzení za úmyslný majetkový trestný čin, přičemž podmínky osvědčení byly vázány na úhradu škody dle možností odsouzené, nebylo-li zároveň přesvědčivě doloženo, že šlo o odsouzení vyvolané tehdejším režimem či nespravedlivým odsouzením.

Stěžovatelka se domnívá, že vynesením obou uvedených rozhodnutí byla v soudním řízení porušena její ústavně zaručená práva podle a y a současně byl porušen y ČR. Stěžovatelka má za to, že oba soudy porušily její ústavně zaručená práva v uvedených ustanoveních, když se nespravedlivě ztotožnily se způsobem, jakým byla předchůdkyně stěžovatelky komunistickým režimem zbavena rodinného majetku, kterého by se nikdy dobrovolně nezřekla, když odmítly uznat, že uznání předchůdkyně stěžovatelky vinnou z trestného činu rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví a následně uložením podmíněného trestu s povinností k náhradě škody ve výši, již stěžovatelka označuje za přemrštěnou, vedlo ve svém důsledku, spolu s nedobrým zdravotním stavem předchůdkyně stěžovatelky a její tíživou sociální situací, k vyvolání objektivní tísně na její straně, kdy byla nucena za nevýhodných podmínek prodat předmětnou nemovitost. Soudy rovněž nevzaly v potaz skutečnost, že zaplacená kupní cena nebyla převedena do dispozice prodávající, ale přímo na účet poškozené v trestním řízení, a že o svůj majetek ve výši 1 z předmětných nemovitostí byl takto připraven i jejich menšinový vlastník, jehož dobrovolný souhlas s kupní smlouvou stěžovatelka rovněž zpochybňuje. Závěry obou soudů pak dle stěžovatelky neodpovídají základním zásadám (dále jen ) zakotveným v ust. , 2 a 3 a ust. a 153 a že řízení bylo vedeno v rozporu s požadavky rovnosti účastníků řízení ve smyslu ust. a y. Stěžovatelka má rovněž za to, že řízení je stiženo zmatečností, neboť ve věci po dobu šesti let rozhodoval vyloučený soudce. Protože uvedenými vadami jsou zatížena obě napadená rozhodnutí, navrhuje stěžovatelka jak rozhodnutí soudu prvního stupně, tak soudu odvolacího zrušit.

Ústavní soud při zkoumání opodstatněnosti ústavní stížnosti vycházel z vlastní ústavní stížnosti, dále z obsahu vyžádaného spisu Okresního soudu v Blansku sp. zn. , obou napadených rozhodnutí a vyžádaných vyjádření Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a města Blanska jako vedlejšího účastníka řízení.

Krajský soud v Brně navrhl podanou ústavní stížnost zamítnout. Poukázal na to, že námitky v ní uvedené jsou v zásadě totožné s tvrzeními, která byla v rámci řízení projednána a kterými se soud zabýval. Má za to, že nebylo věcí soudu, aby v řízení přezkoumával trestněprávní rozhodnutí, na základě kterého došlo k odsouzení původní majitelky nemovitostí, v rámci kterého jí byla mj. uložena povinnost podle svých možností nahradit škodu, nemohl proto ani přezkoumávat výši škody. Zdůraznil, že jednání, které bylo předmětem trestního stíhání, by bylo trestné i dnes, a i dnešní právní úprava omezení (povinnost úhrady škody v souvislosti se splněním podmínek pro osvědčení se) nejen umožňuje, ale navíc je běžně v trestním řízení užíváno. Je proto nelogické poukazovat na to, že by šlo o perzekuci komunistickým režimem.

Stejný závěr zaujal i vedlejší účastník, město Blansko, který navíc uvedl, že vyloučený soudce rozhodoval ve věci pouze do doby, než soud nadřízený rozhodl o jeho podjatosti, a tedy nelze jeho rozhodnutí mít za jakýmkoli způsobem zmatečná. Uvádí, že v řízení nebyla jakýmkoliv způsobem dotčena základní práva stěžovatelky na soudní ochranu, soud se zabýval všemi vznesenými námitkami a stěžovatelka byla navíc v řízení zastoupena advokátem, který zajišťoval, aby nedocházelo k porušení práv jeho mandantky. Navíc výslednou délku řízení lze přisuzovat samotnému jednání stěžovatelky, která několikrát v průběhu řízení měnila petit a docházelo k upřesňování předmětu řízení, k němuž soud prováděl rozsáhlé dokazování. Výsledek řízení pak není zapříčiněn porušením práv stěžovatelky, ale pouze samou skutečností, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno ohledně svých tvrzení.

Ústavní stížnost není důvodná.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( , y ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté y a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem České republiky.

Námitku vedlejšího účastníka řízení, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky nápravy ve smyslu ust. Ústavní soud nepovažuje za důvodnou, neboť stěžovatelka mohla podat dovolání pouze z důvodu uvedeného v ust. a není podkladu pro závěr, že by Nejvyšší soud posoudil případně podané dovolání jako přípustné ve smyslu cit. ustanovení. Ústavní soud tak má za to, že stěžovatelka podmínku ust. splnila.

Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatelka se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabývaly soud nalézací i soud odvolací a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádaly. Porušení svých základních práv stěžovatelka dokládá tvrzením, že oba soudy nesprávně zhodnotily provedené důkazy a vyvodily z nich nesprávné právní závěry.

Ze spisu však vyplývá, že oba soudy při svém rozhodování postupovaly v souladu se zásadami i jeho jednotlivými ustanoveními. Věc byla před oběma soudy řádně projednána a stěžovatelka měla možnost se k věci před soudem vyjádřit, čehož i využila. Nelze přihlédnout k argumentaci stěžovatelky, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, neboť ani jedno z napadených rozhodnutí nebylo vydáno tímto soudcem. To rozhodnutí soudu prvního stupně, jež vynesl vyloučený soudce, soud odvolací s přihlédnutím k závěru, že důvod vyloučení tohoto soudce byl zjištěn až poté, co rozhodnutí ve věci vyhlásil, a s poukazem na ust. zrušil. Stěžovatelka pak nevznesla žádné námitky ke způsobu vedení řízení nebo provádění dokazování tímto soudcem po jeho vyloučení a ani nyní je neuvádí. Oba soudy se zabývaly všemi námitkami stěžovatelky a své stanovisko, podle názoru Ústavního soudu, řádně a přesvědčivě zdůvodnily. Postupovaly tedy ústavně konformním způsobem a svým postupem nikterak nezasáhly do základních práv stěžovatelky. Tento závěr je možné učinit i ohledně tvrzeného porušení y, neboť stěžovatelka v řízení neprokázala, že by jí svědčil jakýkoliv vlastnický titul, ze kterého by své právo mohla dovozovat, přičemž pouze tvrzenému nároku ochranu v tomto smyslu poskytnout nelze.

Na základě výše uvedených skutečností tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle písmeno a) , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2003

JUDr. Jiří Malenovský, v.r.

předseda senátu