Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 750/2000

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J. P., zastoupeného JUDr. L. M., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2000, sp. zn. , a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 1. 2000, sp. zn. ,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení a d, jakož i y domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2000, sp. zn. , a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 1. 2000, sp. zn. . Naposled citovaným rozsudkem bylo rozhodnuto tak, že se zamítá stěžovatelova žaloba, aby mu žalovaná I. L. byla povinna zaplatit částku 225.899,- Kč s příslušenstvím. Městský soud v Praze jako soud odvolací tento rozsudek napadeným rozhodnutím potvrdil.

V řízení před obecnými soudy se stěžovatel domáhal zaplacení odměny, sjednané na základě příkazní smlouvy z roku 1992, ve které se - podle napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 - zavázal "pokračovat v zajišťování a uplatňování všech oprávněných restitučních a jiných nároků žalované". Soudy dospěly k závěru, že předmětná smlouva je neplatná podle ust. , neboť poskytování právní pomoci za úplatu bylo v době uzavření sporné smlouvy upraveno zvláštními zákony a protože stěžovatel nebyl ani advokátem ani komerčním právníkem, nemohl poskytovat takové služby toliko na základě živnostenského listu či registrace.

Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle argumentuje zejména ve prospěch svého právního názoru, odlišného od posouzení věci obecnými soudy a od závěrů, o které soudy opřely svá rozhodnutí. Má rovněž za to, že soud prvního stupně řádně neprovedl navržené důkazy, resp. nehodnotil je jednotlivě a ve vzájemné souvislosti, s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Soud prý postupoval nesprávně, jestliže se soustředil výlučně na posouzení otázky platnosti či neplatnosti písemné příkazní smlouvy z roku 1992, uzavřené mezi stěžovatelem a žalovanou I. L., ačkoliv stěžovatel údajně prokazoval existenci příkazní smlouvy mezi ním, již jako advokátem, a žalovanou i za období od 1. 7. 1996 do 20. 6. 1997. Odvolacímu soudu pak stěžovatel především vytkl, že podle něj tento soud nepřihlédl k (údajným) vadám řízení před soudem prvního stupně a tyto tvrzené vady neodstranil postupem podle ust. Podle stěžovatele tak soud pochybil, jestliže rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a ztotožnil se s jeho skutkovými i právními závěry. Závěrem stěžovatel poukázal na prý odlišnou rozhodovací praxi různých senátů Městského soudu v Praze v obdobných soudních sporech s jeho bývalými klienty. Ve všech těchto tvrzených okolnostech spatřuje stěžovatel porušení svých výše specifikovaných základních práv a navrhuje proto napadená soudní rozhodnutí zrušit.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Se závěry obecných soudů, jakož i s jejich procesním postupem se lze podle názoru Ústavního soudu ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Předmětem řízení byly nároky, plynoucí z příkazní smlouvy a touto otázkou se obecné soudy řádně zabývaly, přičemž dospěly k závěru, že smlouva je absolutně neplatná. Shora uvedená námitka stěžovatele, že se soudy měly rovněž zabývat jeho postavením jako advokáta v období od 1. 7. 1996, nemůže v řízení před Ústavním soudem obstát; jde o typickou otázku výkladu a aplikace jednoduchého práva, která je věcí obecných soudů a jež závisí na jejich posouzení všech relevantních okolností konkrétního případu. Pokud soudy, postupující v souladu s příslušnými procesními a hmotněprávními předpisy, konstatovaly, že daná otázka nebyla předmětem řízení, nemůže Ústavní soud do této problematiky vstupovat a v zásadě obecným soudům určovat, aby - jak se stěžovatel fakticky domáhá - vymezený předmět sporu rozšiřovaly.

Právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem nezávislého rozhodování soudů (y ČR) a nevykazují znaky protiústavnosti. Stěžovatel sice zastává v dané věci opačný právní názor, leč to samo o sobě kasaci napadených rozsudků neodůvodňuje. Rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení podle subjektivních představ jedné strany. Hodnocení provedených důkazů a vyvozování právních závěrů z tohoto procesu je v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů jednou ze základních povinností obecných soudů. Vzhledem ke zkoumanému případu proto nutno zdůraznit, že Ústavnímu soudu - který není obecným soudům nadřízen a není součástí ani vrcholem jejich soustavy - zásadně nepřísluší přehodnocovat důkazy, provedené těmito soudy a to dokonce ani tehdy, jestliže by se sám s takovým hodnocením či s jeho dílčími body neztotožňoval. Mohl by tak učinit pouze tehdy, pokud by dospěl k závěru, že došlo k tzv. extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami obecných soudů při hodnocení důkazů na straně jedné a jejich právními závěry na straně druhé. To však Ústavní soud v daném případě neshledal.

Koncepce ústavní stížnosti tak staví Ústavní soud do role další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však nepřísluší a příslušet nemůže. Takto by byl zcela setřen základní rozdíl mezi Ústavním soudem a soudy obecnými, neboť úkolem tohoto soudu - soudního orgánu ochrany ústavnosti - je reagovat pouze na pochybení orgánů veřejné moci svým charakterem nejzávažnější (porušení ústavně zaručených práv) a nikoli zasahovat do roviny obyčejných zákonů, resp. vyhledávat všechny možné nedostatky v interpretaci jednoduchého práva, nezasahující do sféry ústavněprávní. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu je zásadně záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu y.

Pokud stěžovatel poukazuje na údajně odlišnou rozhodovací praxi odvolacího soudu, Ústavní soud konstatuje, že předmětem ústavní stížnosti bylo posouzení ústavnosti rozhodnutí, napadených v petitu návrhu a nikoliv jejich "srovnávání" s jinými rozhodnutími, tím spíše rozhodnutími, vydanými v té době v ještě pravomocně neukončených řízeních; ostatně - jak si je sám stěžovatel vědom - není a nemůže být úkolem Ústavního soudu sjednocování rozhodovací praxe obecných soudů.

Konečně co se týče stěžovatelova názoru, že v řízení u soudu prvního stupně došlo k neodůvodněné změně osoby samosoudce (a tedy k porušení jeho práva na zákonného soudce), je nutno v prvé řadě uvést, že není věcí Ústavního soudu, aby se - v dané konkrétní věci - touto otázkou zabýval. To proto, že stěžovatel neprokázal a ani netvrdil, že by byl s takovou námitkou vystoupil již v řízení před obecnými soudy. To je v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Nad rámec toho lze dodat, že podle vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 8 a podle příslušného rozvrhu práce byl samosoudce JUDr. P. S. místo JUDr. V.N. - která byly přidělena k jinému soudu - řádně určen k projednávání věcí senátu 9 C; k porušení stěžovatelova práva na zákonného soudce tedy v daném případě nedošlo.

Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení jakýchkoli ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. prosince 2003

JUDr. František Duchoň

předseda I. senátu Ústavního soudu

Za správnost vyhotovení: Jitka Kučná