Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 374/02

Usnesení

Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2003

sp. zn.

ve věci ústavní stížnosti J. B. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 23. 2. 1999 sp. zn. ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Karviné z 29. 4. 1998 sp. zn. a usnesením Nejvyššího soudu z 16. 5. 2002 sp. zn. , kterými byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti o náhradu škody podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel, s odvoláním na porušení d (dále jen " ") výše citovaná rozhodnutí, kterými byla zamítnuta jeho žaloba proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti na vyplacení náhrady škody podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, v částce 1 250 Kč. Stěžovatel má za to, dovolávaje se rovněž předchozí právní úpravy podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, že obecné soudy při rozhodování o jeho žalobě vycházely z nesprávného právního názoru, když uvedly, že sdělení obvinění podle § 160 odst. 1 trestního řádu má povahu opatření, a nikoliv rozhodnutí ve smyslu a až 4 Podle jeho názoru je směrodatný obsah aktu, sdělení obvinění, nikoliv jeho forma. Stěžovatel rovněž dovozuje, že škoda mu byla způsobena rovněž nesprávným úředním postupem orgánu státu vůči němu, neboť sdělené obvinění se nakonec ukázalo být bezdůvodným a trestní stíhání vůči jeho osobě bylo zastaveno. Stěžovatel proto žádá Ústavní soud, aby napadené rozsudky zrušil.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozsudky z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Vycházeje z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního státního zastupitelství v Karviné ze dne 5. 8. 1996, jež nabylo právní moci dne 20. 8. 1996, bylo zastaveno trestní stíhání osoby stěžovatele. Stěžovatel byl pro účely trestního stíhání zastoupen advokátem na základě plné moci, přičemž nešlo o případ nutné obhajoby. Stěžovatel se poté obrátil s návrhem na předběžné projednání nároku na náhradu škody v rozsahu mimosmluvní odměny advokáta ve výši 1 250 Kč na Ministerstvo spravedlnosti s tvrzením, že stát vyvolal jeho trestní stíhání sdělením obvinění, stěžovatel má tedy právo na obhajobu, kterého využil. Škoda tak dle něj vznikla v příčinné souvislosti s trestním stíháním. Ministerstvo spravedlnosti jeho návrhu nevyhovělo a následně ve vyjádření k žalobě uvedlo, že trestní stíhání proti stěžovateli bylo zahájeno sdělením obvinění, které není považováno za rozhodnutí vydané formou usnesení, a proto je nelze považovat za rozhodnutí podle a násl. , jakož ani za nesprávný úřední postup, neboť nebylo provedeno v rozporu s trestním řádem. Ministerstvo spravedlnosti nezpochybnilo právo stěžovatele zvolit si obhájce, pokud však nejde o případy nutné obhajoby, záviselo na stěžovateli, zda tohoto svého práva využije či nikoliv, přičemž neexistuje příčinná souvislost mezi sdělením obvinění a vznikem vyčíslené majetkové újmy.

Obecné soudy při svém rozhodování vycházely z téhož právního názoru, když výkladem § 119 odst. 2 a § 160 odst. 1 trestního řádu dovodily, že nemá-li záznam charakter rozhodnutí ve formě usnesení, je nutno ho považovat za opatření. S ohledem na to nejde o rozhodnutí ve smyslu , a odpovědnost státu za škodu podle - 4 citovaného zákona tak není dána. Z odůvodnění rovněž vyplývá, že i v případě, kdyby záznam o sdělení obvinění bylo nutno považovat za rozhodnutí, stěžovatel by s ohledem na ustanovení věty za středníkem úhrady nákladů právního zastoupení obhajoby nedosáhl, neboť v jeho případě nešlo o případ nutné obhajoby. Tyto důvody vedly obecné soudy k zamítnutí žaloby.

Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, že mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, proti kterému byla podána ústavní stížnost, neboť jeho úkolem je pouze hodnotit ústavnost zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod. Ústavní stížnost spočívající v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to ve shodném smyslu a rozsahu jako v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na článek 83 y zjevně nepřísluší.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s posouzením charakteru, resp. povahy sdělení obvinění, o kterém byl učiněn záznam, a to v souvislosti s výkladem Obecné soudy dospěly k závěru, že sdělení obvinění podle § 160 odst. 1 trestního řádu nemá charakter, resp. povahu rozhodnutí, a je třeba na ně nahlížet jako na opatření, přičemž svůj závěr opřely o výklad § 119 odst. 2 a § 160 odst. 1 trestního řádu, jakož i

Ústavní soud do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje zpravidla jen tehdy, jestliže nepostupují v souladu s u, zejména pak s obsahem hlavy páté. Ústavní soud má za to, že stěžovateli nebyla odňata možnost domáhat se soudní ochrany, jeho žalobou se soud zabýval v řádně provedeném řízení, přičemž sama skutečnost, že obecné soudy po provedeném řízení vyslovily závěr, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá oprávněný důvod k ústavní stížnosti, zejména neuvádí-li stěžovatel na podporu svých tvrzení nic jiného, než uvedl v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud rovněž neshledal opodstatněným tvrzení, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s y a že neúspěch v řízení o náhradu škody vůči státu, tedy neuhrazení nákladů obhajoby v případě nedůvodného trestního stíhání, představuje protiústavní zásah do práva na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Podle názoru Ústavního soudu je využití práva na právní pomoc v případě, kdy nejde o nutnou nebo bezplatnou obhajobu, věcí úvahy toho, kdo takové právní pomoci využije. Navíc právo na bezplatnou právní pomoc je garantováno pouze v zákonem vymezených případech, a na situaci, v níž se ocitl stěžovatel, nedopadá. Při posuzování samotného práva na náhradu škody způsobené nezákonným zásahem státu a jeho obsahu je třeba respektovat normy, kterými jsou ve stěžovatelově případu trestní řád a V těchto normách jsou pravidla zahájení trestního stíhání, jakož i zásady odpovědnosti státu za způsobenou škodu, přesně vymezeny.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel mimo nesouhlas s právními závěry obecných soudů neuvedl nic, co by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, nezbylo než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle , ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.