Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 531/03

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 3. listopadu 2003 soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. M., zastoupeného JUDr. PhDr. O. C., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2003, sp. zn. ,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. 4. 2003, sp. zn. , kterým byl stěžovatel shledán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů, ve výroku o uložených trestech a znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině uložil stěžovateli nepodmíněný trest v trvání 4 roků a dále uložil stěžovateli trest propadnutí věci.

Stěžovatel v záhlaví citovaný rozsudek napadl ústavní stížností, neboť se domnívá, že v řízení před odvolacím soudem došlo k porušení d (dále jen " "). Toto porušení vidí stěžovatel především v tom, že oba obecné soudy neposuzovaly jeho případ objektivně, nepřihlížely ke všem skutečnostem, které jsou významné pro posouzení a naopak vycházely z důkazů, které dle jeho názoru nelze posuzovat tak, jak to činily právě oba obecné soudy. Podle něj soudy došly k nesprávnému skutkovému závěru, čímž porušily ustanovení § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud nálezem napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil.

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

Dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále " "), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje ( )

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, a její specifičnost především znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností.

Z informací poskytnutých Městským soudem v Praze vyplynulo, že v záhlaví napadený rozsudek nebyl stěžovateli ani po opakovaném pokusu na dvě adresy, které stěžovatel během řízení uvedl, řádně doručen. Vzhledem k tomuto faktu, nepočala lhůta k podání ústavní stížnosti zatím běžet. Z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 5. 6. 2003 nicméně vyplynulo, že stěžovatel byl přítomen vyhlášení rozsudku odvolacího soudu, tudíž byl seznámen s obsahem napadeného rozsudku.

Charakteristickým znakem ústavní stížnosti, jak již bylo výše uvedeno, je ochrana subjektivního veřejného práva. Pokud stěžovatel využívá takového prostředku a žádá o zrušení rozhodnutí, o kterém se domnívá, že jím došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR, měl by ovšem také respektovat napadané rozhodnutí se všemi jeho důsledky, protože pouze za takové situace může dojít k tvrzenému zásahu do jeho práv. Nelze využít beneficium ústavní stížnosti, pokud sám stěžovatel nerespektuje pravomocné rozhodnutí, což lze konstatovat, neboť se brání jeho převzetí. Fakticky tedy existuje pravomocné rozhodnutí obecného soudu, které konstituuje stav, jenž by mohl představovat zásah do základních práv a svobod stěžovatele, na druhé straně díky chování stěžovatele nelze takové rozhodnutí vykonat, takže je de facto neúčinné. Proto nelze přistoupit k meritornímu projednání takové ústavní stížnosti, jestliže sama neúčinnost (rozuměj neúčinnost důsledků) napadeného rozhodnutí obecného soudu je překážkou neefektivního rozhodování Ústavního soudu.

Dále Ústavní soud dodává, že ústavní stížnost jako taková nemůže sloužit jako prostředek proti důsledkům pravomocného rozhodnutí, k tomu lze využít např. institutu odložení vykonatelnosti. Její funkce není totožná s funkcí řádných ani mimořádných opravných prostředků, což vyplývá ze samotné její právní úpravy zakotvené ve zvláštním zákonném předpisu, čímž je .

Na okraj Ústavní soud uvádí, že za situace, kdy lhůtu nelze počítat ode dne doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, stěžovateli, a přímo neuvádí, od doručení komu se má lhůta k podání ústavní stížnosti počítat, mohlo by se analogicky vzhledem k úpravě v civilním řízení odvodit datum počátku běhu lhůty od doručení právnímu zástupci stěžovatele. Tím byla v řízení před obecnými soudy JUDr. M. J., advokátka, která převzala napadené rozhodnutí dne 17. 7. 2003. Pokud by se využilo této analogie a lhůta by se počítala od dne doručení napadeného rozhodnutí právní zástupkyni stěžovatele, byla by ústavní stížnost podána po zákonné šedesátidenní lhůtě, neboť byla předána k poštovní přepravě až dne 9. 10. 2003.

Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh stěžovatele dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítl.

Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2003

JUDr. Eliška Wagnerová, Ph.D.

soudce zpravodaj