Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 516/03

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 4. listopadu 2003 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. N., H. D., I. M., L. M. a J. J. právně zastoupených JUDr. M. H., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 6. 2003, č. j. - 156, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2001, č. j. - 143 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. ,

t a k t o:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelé se ústavní stížností doručené Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívají, že soudy svým postupem porušily jejich právo na spravedlivý proces garantované d (dále jen " ") a dále y ČR.

V záhlaví citovaným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání stěžovatelů proti v záhlaví citovanému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byl potvrzen v záhlaví citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 o vydání věci. Napadeným rozsudkem soudu I. stupně byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný (Městská část Praha 3) byl uznán povinným uzavřít se stěžovateli dohodu o vydání věcí, nemovitostí, kterých se stěžovatelé domáhali podle V odůvodnění svého rozhodnutí prvostupňový soud uvedl, že žaloba byla zamítnuta s ohledem na skutečnost, že vůči povinné osobě výzva nebyla uplatněna včas a dále se vypořádal s námitkou stěžovatelů týkající se znovuotevření běhu lhůty po vydání nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb.

Odvolací soud svým rozsudkem potvrdil rozsudek soudu nalézacího s tím, že odvolání nebylo důvodné, neboť právní posouzení dané věci soudem I. stupně bylo shledáno správným.

Nejvyšší soud ČR pak svým usnesením odmítl dovolání stěžovatelů, ve kterém především vytýkali soudu odvolacímu i nalézacímu příliš zužující výklad ustanovení a odst. 4 ve znění po novele provedené nálezem č. 164/1994 Sb., jako nepřípustné. V odůvodnění svého usnesení dále uvedl, že otázka, kterou stěžovatelé předložili k přezkumu dovolacímu soudu, není otázkou po právní stránce zásadně významnou, neboť již byla jednoznačně vyřešena v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR i Ústavního soudu.

Stěžovatelé výše citovaná rozhodnutí obecných soudů napadli ústavní stížností, neboť se domnívají, že výklad nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. provedený obecnými soudy je příliš restriktivní a dále se domáhají použití přirozeného práva. Dále uvádějí, že samotné zmeškání lhůty stanovené ve znění pozdějších předpisů by nemělo vést k zániku práva stěžovatelů na zmírnění či odstranění majetkové křivdy způsobené bývalým komunistickým režimem. V postupu obecných soudů spatřují stěžovatelé zásah do jejich práva na spravedlivý proces vyplývající z y a dále porušení y ČR. Proto navrhují, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí nálezem zrušil.

Poté, co stěžovatelé odstranili vady podání, mohl Ústavní soud přistoupit k posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Bylo již Ústavním soudem judikováno, že "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález

sp. zn.

, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, Praha, C. H. Beck 2000, str. 235).

S ohledem k výše uvedenému hodnotil Ústavní soud, zda při aplikaci a interpretaci zákonných ustanovení obecnými soudy nedošlo k porušení kogentní normy jednoduchého práva, resp. k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelů na soudní ochranu.

Ústavní soud po prozkoumání napadených rozhodnutí konstatuje, že obecné soudy interpretovaly ustanovení a odst. 4 , ve znění po novele provedené nálezem č. 164/1994 Sb., zcela správně dle ustálené judikatury a ve světle rozhodnutí Ústavního soudu. Jak se již Ústavní soud ve svých rozhodnutích vyjadřoval, pokud stěžovatelé neuplatnili svůj nárok na vrácení nemovitostí ve lhůtě pro ně relevantní, jejich nárok zanikl a výše uvedeným nálezem Ústavního soudu, jenž novelizoval , nemohl být obnoven, neboť stěžovatelé nespadají do skupiny osob, která z důvodu diskriminační podmínky trvalého pobytu na území ČR (původně ČSFR) nemohla svého práva využít (srovnej např. usnesení Ústavního soudu sp.zn.

).

V napadených rozhodnutích obecných soudů tudíž nelze spatřovat protiústavní zásah do základních práv stěžovatelů zakotvených v y. Porušení y ČR Ústavní soud nezkoumal, neboť jde o ustanovení kompetenční, resp. ustanovení charakterizující dělbu moci ve státě.

Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. listopadu 2003

JUDr. František Duchoň, v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu