Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
45631.html
HTML · 0 B
No categories available
IV.ÚS 311/03
Ústavní soud ČR rozhodl dne 10. listopadu 2003 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti L. K., zastoupené JUDr. T. A. S., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 3. 2003, čj. 28 Cdo 35/2003 -296, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 9. 2002, čj. 19 Co 213/2002 -269,
takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 5. 6. 2003 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 3. 2003, čj. 28 Cdo 35/2003 -296, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 9. 2002, čj. 19 Co 213/2002 -269.
V řízení před obecnými soudy se stěžovatelka domáhala vyklizení specifikovaných nemovitostí v k.ú. D. a Ch. Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 15. 3. 2002, čj. 11 C 306/97 -215, žalobu stěžovatelky zamítl. Podle okresního soudu stěžovatelka nevyužila možnosti dané ustanovením § 8 odst. 3 (nyní odst. 4) zákona č. 229/1991 Sb. , resp. že své nároky uplatnila pozdě (o těchto nárocích v tomto řízení již bylo pravomocně rozhodnuto, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR). Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. 9. 2002, čj. 19 Co 213/2002 -269, rozsudek okresního soudu potvrdil. Z odůvodnění tohoto rozsudku vyplývá, že návrh na ochranu vlastnického práva podle § 126 občanského zákoníku může být úspěšný pouze za splnění základního předpokladu, a to prokázání vlastnického práva stěžovatelky, přičemž vlastnické právo musí zároveň v době vydání rozsudku trvat. Stěžovatelka neprokázala své tvrzení, že předmětná kupní smlouva byla uzavřena nikoliv svobodně a nikoliv vážně (§ 37 obč.zák.). Prokázaný stav tísně pak absolutní neplatnost smlouvy nezpůsobil (§ 49 obč.zák.). Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 21. 3. 2003, čj. 28 Cdo 35/2003 -296, dovolání stěžovatelky odmítl s odůvodněním, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy porušily čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ") a to především tím, že jejich právní závěry jsou v příkrém rozporu se zjištěným skutkovým stavem věci. Nejvyššímu soudu ČR vytkla, že odmítl její dovolání proti rozsudku odvolacího soudu s odůvodněním, že tento rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam, ač dle jejího přesvědčení pravdou je opak. Odvolacímu soudu vytkla, že rozhodl na základě vadného formalistického posouzení jednotlivých rozhodných skutečností, a to jak v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, tak i právně závaznými právními názory Ústavního soudu, vyslovenými v celé řadě jím vyhlášených nálezů. Stěžovatelka dále uvedla, že vzhledem ke značné obsáhlosti i skutkové složitosti věci provede podrobnou specifikaci svých námitek proti jednotlivým napadeným rozhodnutím samostatnými podáními, což do dnešního dne neučinila.
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, sp. zn. 11 306/97 , a poté, co se seznámil s jeho obsahem, jakož i s dalšími shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením její věci obecnými soudy. Z ústavněprávního hlediska pak jde především o posouzení, zda postup Nejvyššího soudu ČR, který odmítl dovolání stěžovatelky pro nesplnění podmínky po právní stránce zásadního významu napadeného rozsudku odvolacího soudu, může představovat porušení práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listin y. Ústavní soud je toho názoru, že za daných okolností nikoliv. Posouzení splnění podmínky přípustnosti dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. , je výlučnou záležitostí Nejvyššího soudu ČR a je plně v souladu s jeho posláním zajišťovat jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení a trestním řízení jednotu a zákonnost rozhodování tím, že mj. rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích. Nejvyšší soud ČR dle přesvědčení Ústavního soudu, této své povinnosti řádně dostál, jak plyne z podrobného odůvodnění jeho usnesení. Nejvyšší soud ČR pak správně poukázal na skutečnost, že stěžovatelkou zvolený způsob uplatňování restitučních nároků nikoliv podle předpisů speciálních, ale podle obecných ustanovení občanského zákoníku , vylučuje obecná zásada přednostní aplikace zákona zvláštního před předpisem obecným. Není úkolem Ústavního soudu takové posouzení přehodnocovat.
K námitce směřované vůči odvolacímu soudu, dle níž rozhodl na základě vadného formalistického posouzení jednotlivých rozhodných skutečností, a to jak v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, tak i právně závaznými právními názory Ústavního soudu, Ústavní soud uvádí, že námitka postrádá jakoukoliv konkretizaci. V podstatě se jedná o nesouhlas stěžovatelky s hodnocením důkazů a právním posouzením věci. Ústavní soud, v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou (viz např. nález ze dne 29. 5. 1997,
sp. zn. III. ÚS 31/97
, uveřejněný pod č. 66 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítaný nebo Ústavním soudem autoritativně zjištěný) sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listin y. Argumentaci odvolacího i dovolacího soudu považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, a jakkoli ji stěžovatelka nepřijímá, to samo nečiní z věci problém ústavněprávního charakteru.
Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelce nebylo odepřeno základní právo na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 a násl. Listin y, přičemž proces jako celek byl veden způsobem nezakládajícím pochybnosti o jeho spravedlivosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu