Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
43961.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 385/03
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti Ing. I. P., zastoupeného Mgr. L. T., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2003, čj. 14 Co 105/2003 - 131,
takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ustavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 7. 2003, se stěžovatel domáhal zrušení výše označeného rozsudku Městského soudu v Praze ve výroku o nákladech řízení, protože mu nebyly přiznány, jako žalovanému, náklady řízení před Obvodním soudem pro Prahu 6 v částce 53 120,-- Kč a náklady odvolacího řízení v částce 17 375,-- Kč.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že nesouhlasí s rozhodnutím Městského soudu v Praze, jímž byl změněn výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") v části, týkající se nákladů řízení, ani s rozhodnutím o nákladech řízení před odvolacím soudem. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl ve věci náhrady nákladů řízení, za použití ustanovení § 150 OSŘ tak, že žalovanému (stěžovateli), který byl ve věci zcela úspěšný, nepřiznal plnou náhradu nákladů řízení z důvodů zvláštního zřetele hodných. Důvodem zamítnutí žaloby byla výhradně námitka započtení vznesená stěžovatelem. Ta byla uplatněna až v roce 2002, tedy po osmi letech trvání soudního řízení, kdy již náklady soudního řízení značně narostly. Odůvodnění, že žalobce nebyl ve sporu úspěšný výlučně z toho důvodu, že stěžovatel uplatnil zmíněnou námitku započtení, neodpovídá skutečnosti, neboť žalobce mohl mít, i bez uplatnění námitky započtení, úspěch pouze v nepatrné části své žaloby. Přesto žalobce nikdy svůj žalobní návrh neomezil, i když si musel být vědom skutečnosti, že stěžovatel má proti němu pohledávku z titulu dlužného nájemného a smluvních pokut. Uplatnění námitky započtení, stejně jako délka předmětného sporu, který trval osm let, nemůže být přičítáno k tíži stěžovateli. Ten se k jednání vždy dostavoval a řízení ničím neprotahoval. Naopak žalobce opakovaně trval na výslechu znalce a poté, co soud jeho návrhu vyhověl, neměl na znalce žádné otázky. Toto jednání stěžovatel hodnotí jako účelovou snahu žalobce mařit a protahovat probíhající jednání.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem bylo, podle názoru stěžovatele, porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobo d (dále též "Listina") i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ohledem na délku řízení ve věci má stěžovatel za to, že v jeho případě došlo i k porušení čl. 38 odst. 2 Listin y. Stěžovatel byl nucen vynaložit značnou finanční částku k obraně před zřejmě nedůvodnou žalobou. Přesto, že protistraně nabízel smírné vyřízení věci, jeho návrh nebyl přijat. Nakonec ho odvolací soud " potrestal" tím, že mu přiznal pouze polovinu nákladů řízení.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelova podání a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel, oprávněný k jejímu podání, byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.
V souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si Ústavní soud vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze jako účastníka řízení.
Městský soud ve svém vyjádření uvedl, že v rozsudku podrobně zdůvodnil, proč ohledně poloviny nákladů řízení použil ustanovení § 150 OSŘ . Posouzení, zda se jedná v dané věci o aplikaci správnou, tj. zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, je na soudu podle průběhu řízení a hodnocení okolností v konkrétní věci. Žalobce nebyl úspěšný pro chování stěžovatele, který až v závěru řízení uplatnil námitku započtení. Ovšem díky tomuto chování stěžovatele vznikly zbytečně vysoké náklady řízení. K žádné újmě na právech stěžovatele nedošlo.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 8 C 271/94 , Ústavní soud zjistil, že v předmětné věci bylo rozhodováno již čtyřikrát. Rozsudkem ze dne 4. 8. 1998, čj. 8 C 271/94 - 55, uložil obvodní soud stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku Kč 280 480,-- s příslušenstvím a náklady řízení. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 1999, čj. 19 Co 462/99 - 71, byl rozsudek obvodního soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Poté Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 5. 9. 2002, čj. 8 C 271/94 -114, žalobu proti stěžovateli zamítl a žalobci uložil povinnost zaplatit stěžovateli náklady řízení ve výši 136 770,-- Kč. Výrok o nákladech řízení odůvodnil obvodní soud ustanovením § 142 odst. 1 OSŘ , neboť zamítnutím žaloby měl stěžovatel plný úspěch ve věci. Náklady řízení tvořil soudní poplatek za odvolání ve výši 11 220,-- Kč a náklady právního zastoupení ve výši 125 550,-- Kč.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2003, čj. 14 Co 105/2003 -131, byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 v zamítavém výroku ve věci samé potvrzen. Ve výroku o nákladech řízení byl změněn tak, že žalobci byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli na nákladech řízení před obvodním soudem 53 120,-- Kč a na nákladech odvolacího řízení 17 375,-- Kč, tj. v obou případech polovina nákladů. Odvolací soud změnil výrok obvodního soudu o nákladech řízení podle § 142 odst. 1 , za použití § 150 OSŘ s tím, že obecně náhrada nákladů přísluší v řízení úspěšnému žalovanému (stěžovateli). V předmětné věci činí náklady řízení před Obvodním soudem pro Prahu 6 po zaokrouhlení částku 106 240,-- Kč. Odvolací soud částečně aplikoval ustanovení § 150 OSŘ a stěžovateli polovinu nákladů řízení nepřiznal z důvodů zvláštního zřetele hodných. Žaloba byla podána v roce 1994 a věcně se vyvíjela ve směru oprávněnosti nároků žalobce. Důvodem zamítnutí žaloby byla výhradně stěžovatelova námitka započtení, kterou však uplatnil až v roce 2002, tj. po osmi letech trvání soudního řízení, kdy již značně narostly náklady řízení.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak již Ústavní soud mnohokrát judikoval, jeho úkolem je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených zejména v Ústav ě ČR a v Listině základních práv a svobo d. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavo u ČR, Listinou základních práv a svobo d a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústav y ČR. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných předpisy obecného práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v polemice s právním závěrem odvolacího soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústav y ČR. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních normách.
Ústavní soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že mu nepřiznáním nákladů soudního řízení nebyla poskytnuta náležitá soudní ochrana. Po posouzení ústavnosti postupu v řízení před Městským soudem v Praze dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva stěžovatele nebyla porušena. V průběhu řízení před odvolacím soudem byla státní moc uplatněna v souladu se zákonem, v dané věci především s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu . Ústavní soud pokládá za zcela správný závěr odvolacího soudu o tom, že obecný soud sám, podle svého uvážení a podle okolností případu, rozhoduje o tom, zda, komu a v jaké výši bude náhrada nákladů řízení přiznána. V předmětné věci odvolací soud vycházel z výsledků celého řízení, jeho rozhodnutí o nákladech řízení neobsahuje žádný prvek libovůle a je řádně odůvodněno. Nedošlo proto k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobo d ani podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Pokud jde o námitku stěžovatele o porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobo d vzhledem k délce projednávání věci, řízení v dané věci skutečně trvalo neúměrně dlouho, ovšem věc již byla pravomocně skončena ve prospěch stěžovatele.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2003
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu