Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 646/02

Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele T. B., zastoupeného JUDr. T. K., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. , a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2001, sp. zn. ,

t a k t o:

Ústavní stížnost se odmítá.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 11. 2002, se T. B. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení jeho práva na soudní ochranu podle a d (dále jen " ") a porušení principu presumpce neviny podle y. Stěžovatel spatřoval porušení jeho práva na soudní ochranu v postupu obecných soudů, zejména z toho důvodu, že nebyl připuštěn jeho důkazní návrh na provedení prověrky na místě činu, nebyl proveden důkaz výslechem pracovníka Kriminální policie, jenž bezprostředně po události vyslechl poškozeného v nemocnici, a to bez přítomnosti obhájce, nebyl proveden výslech svědka, který by prokázal půjčení finanční částky, která byla u něj nalezena, a rozsudek odvolacího soudu nebyl dostatečně odůvodněn. Porušení práva na soudní ochranu ( y) stěžovatel spatřoval rovněž v tom, že mu nebylo umožněno reagovat na nesprávná skutková zjištění soudních znalců činných v jeho trestní věci. Nemohl jim klást otázky a jeho slovo bylo předčasně ukončeno. K porušení presumpce neviny stěžovatel uvedl, že skutek, pro který byl vydán odsuzující rozsudek, se vůbec nestal a nebyl prokázán jeho úmysl tak, jak to požaduje skutková podstata trestného činu loupeže. V tomto směru poukázal na nález Ústavního soudu

sp. zn.

. Jediným důkazem proti stěžovateli byla výpověď spoluobviněného J. L., který však, podle názoru stěžovatele, nevypovídal shodně a při hlavním líčení svou výpověď zcela změnil. Stěžovatel současně požádal Ústavní soud, aby vzhledem k tomu, že v době podání ústavní stížnosti vykonal více než jeden a půl roku z uloženého trestu odnětí svobody a v jeho věci došlo k procesním pochybením, rozhodl ve věci přednostně ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

V souladu s ustanovením si Ústavní soud vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, a spis Městského soudu v Praze sp. zn. .

Městský soud v Praze (dále jen "soud prvního stupně") se podrobně vyjádřil ke všem námitkám uplatněným stěžovatelem v ústavní stížnosti. K požadavku prověrky na místě činu uvedl, že tato nemohla být nikdy reálně provedena, jelikož k trestné činnosti došlo dne 19. 3. 2001 a soud prvního stupně ve věci rozhodl rozsudkem dne 26. 10. 2001. K údajnému výslechu poškozeného bezprostředně po jeho napadení v nemocnici konstatoval, že se jednalo o tzv. vytěžení za účelem získání některých základních skutečností týkajících se napadení poškozeného. Navíc v té době nebyl znám pachatel, takže tohoto úkonu nemohl být účasten žádný obhájce. Pokud měl být v této souvislosti navrhován výslech pracovníka Kriminální policie, jednalo by se pouze o zprostředkované údaje, které by nic nového do této trestní věci nepřinesly. Navíc Nejvyšší soud ČR v jednom ze svých stanovisek uvedl, že takovéto důkazy by neměly být u hlavního líčení prováděny. Rovněž další, údajně navrhované, důkazy nemohly mít, po zvážení všech důkazních prostředků, žádný podstatný vliv na rozhodnutí v této věci. K námitce stěžovatele, že nemohl reagovat na vyjádření soudních znalců a klást jim otázky, poukázal soud prvního stupně na protokoly o hlavním líčení, z nichž je patrno, že toto tvrzení se nezakládá na pravdě. K poslednímu bodu ústavní stížnosti městský soud uvedl, že z průběhu skutku, tak jak byl soudem zjištěn, je zřejmé, že se jedná o trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ"). Vzhledem ke zranění, způsobenému poškozenému, pak bylo jednání stěžovatele kvalifikováno v celém souhrnu jako loupež podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) TrZ. V daném případě postačí, pro tuto přísnější právní kvalifikaci, i nedbalost vědomá, ale i nevědomá. Jednání stěžovatele bylo prokázáno nejen výpovědí spoluobžalovaného J. L., ale také lékařskými zprávami. V podrobnostech odkázal městský soud na odůvodnění napadeného rozsudku.

Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl ústavní stížnost odmítnout.

Rovněž Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření odkázal na obsah napadeného usnesení s tím, že v řízení o dovolání ani napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.

Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) TrZ a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl stěžovateli uložen trest zákazu pobytu na území hl. města Prahy v trvání pěti let a povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému JUDr. V. Š. částku 10 000,-- Kč. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že stěžovatel dne 19. 3. 2001, v době kolem 23.00 hod. v Praze 9, Slévačské ulici, před domem č. 744/2, fyzicky napadl poškozeného JUDr. V. Š. (dále jen "poškozený") tak, že jej tloukl rukama. Když poškozený upadl na zem, několikrát ho kopl, prohledal mu kapsy a odcizil mu peněženku s finanční hotovostí nejméně 10 000,-- Kč, občanským průkazem, řidičským průkazem, kartou VISA a kartou MAESTRO České spořitelny a kartou Všeobecné zdravotní pojišťovny. Tímto jednáním způsobil stěžovatel poškozenému zlomeninu zevního i vnitřního kotníku vpravo s vykloubením a roztržením vazivového spojení mezi holení a lýtkovou kostí, zlomeninu nosních kůstek, otřes mozku lehkého stupně a brýlový krevní výron, s dobou léčení tři až čtyři měsíce. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. , zamítnuto jako nedůvodné. Rozhodnutí soudů obou stupňů napadl stěžovatel dovoláním z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. , dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) TrŘ, neboť námitky, které směřovaly ke skutkovým vadám, neodpovídaly důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) TrŘ, a dovolání tedy bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v § 265b TrŘ.

Ústavní soud po seznámení se s předloženými podklady nezjistil nic, co by danou věc posunulo do ústavně právní roviny. K namítanému porušení práva na soudní ochranu je třeba konstatovat, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace přísluší obecným soudům. Z obecného pohledu je třeba si uvědomit, že rozsah práva na soudní ochranu, jak vyplývá z a násl. y, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu. Jestliže v daném případě obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a trestního zákona, zjistily skutkový stav věci bez důvodných pochybností, jednání bylo ústní, veřejné, stěžovatel se jej mohl zúčastnit, podávat návrhy, vyjádřit se ke všem skutečnostem, obecné soudy svá rozhodnutí řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a rozhodovalo se ve dvoustupňovém řízení, není možno učinit závěr, že postup obecných soudů, a jejich rozhodnutí, nezajistil spravedlivý výsledek a porušil stěžovatelovo právo na soudní ochranu.

Tvrzení stěžovatele, že se obecné soudy nevypořádaly s jeho námitkami a jím navrženými důkazy, nemá ústavně právní relevanci, neboť ve skutečnosti brojí proti neúspěchu v soudním řízení, což není předmětem ústavní ochrany. Jak vyplývá ze spisu soudu prvního stupně, sp. zn. , stěžovatel neměl v průběhu hlavního líčení žádné námitky nebo návrhy na doplnění dokazování (č. l. 191, 205 a 211 spisu). Teprve v podaném odvolání (č. l. 257 - 258 spisu) navrhl provedení shora uvedených důkazů, vyjma provedení prověrky na místě činu. Vzhledem k tomu, že odvolací soud neshledal potřebu dokazování doplnit, jak požadoval stěžovatel, a ztotožnil se skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, návrh na doplnění dokazování zamítl a své rozhodnutí řádně odůvodnil (č. l. 269 spisu).

K údajnému nepřipuštění důkazu na provedení prověrky na místě Ústavní soud konstatuje, že provedení tohoto důkazu stěžovatel nenavrhl ani v hlavním líčení, ani v řízení před odvolacím soudem. Pouze při prostudování spisu dne 5. 6. 2001 (č. l. 120 spisu) navrhl provedení rekonstrukce, ale návrh byl vyšetřovatelem zamítnut. V dalším řízení již provedení rekonstrukce navrhováno nebylo. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že rekonstrukce a prověrka na místě jsou dva navzájem odlišné procesní úkony, které nelze zaměňovat nebo ztotožňovat.

Rovněž nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že nemohl reagovat na údajná nesprávná skutková zjištění soudních znalců činných v jeho trestní věci, nemohl jim klást otázky a jeho slovo bylo předčasně ukončeno. Z obsahu spisu je zřejmé, že stěžovatel i jeho obhájce této možnosti využili, což vyplývá z protokolu o hlavním líčení ze dne 24. 10. 2001 - 26. 10. 2001, zejména z č. l. 196, 197 a 210 spisu. Stěžovatel a jeho obhájce mohli a také reagovali na zjištění znalců, kladli jim otázky, aniž by bylo jejich slovo předčasně ukončeno, a znalci na položené otázky odpovídali.

Stěžovatel svou polemikou, týkající se hodnocení důkazů v jeho trestní věci a odůvodnění napadených rozhodnutí, pokud jde o naplnění skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) TrZ, zejména subjektivní stránky, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že obecný soud, na základě provedeného dokazování, dospěl k právnímu závěru o vině stěžovatele, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Úkolem Ústavního soudu je toliko zkoumat, zda napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody, zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle y ČR. Ústavní soud v přezkoumávaném případě takový zásah neshledal. Obecné soudy v řádném procesu, vedeném v souladu s trestním řádem a ústavními principy, žádným způsobem neporušily procesní práva stěžovatele. Důkazy, provedené v tomto trestním řízení, vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele. Jejich rozhodnutí jsou vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodněna a lze na ně v dalším odkázat. V tomto směru tedy tvrzení stěžovatele o porušení y neobstojí.

K žádosti stěžovatele o přednostní projednání podle Ústavní soud konstatuje, že po posouzení naléhavosti věci a po zvážení všech okolností neshledal důvody pro rozhodnutí o naléhavosti této ústavní stížnosti ve smyslu , neboť argumenty stěžovatele jsou obdobné, jaké připadají v úvahu i v jiných trestních věcech.

Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti poukazoval na argumentaci Ústavního soudu obsaženou v nálezu

sp. zn.

,

sp. zn.

a

sp. zn.

, pak nelze než konstatovat, že každý případ je nutno posuzovat na základě konkrétních okolností, a argumentace, obsažená v jednom rozhodnutí Ústavního soudu, není bez dalšího převoditelná na jakýkoli, byť i zdánlivě podobný případ.

Ústavní soud nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení stěžovatelem namítaných ústavních práv. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, odmítl podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. října 2003

JUDr. František Duchoň

předseda I. senátu Ústavního soudu