Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 263/03

Ústavní soud rozhodl dne 9. října 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Evy Zarembové mimo ústní jednání ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky T. E., a. s., zastoupené JUDr. J. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. února 2003, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon) a i jinak v intencích zákona [, , , odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocný a vykonatelný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. února 2003 (-176) a tvrdila, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu (d, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jak je vpředu označeno, zrušil.

Z připojeného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. bylo ve vztahu k projednávané ústavní stížnosti zjištěno, že žalobcem (K. B.) byla podána žaloba proti žalovaným (T. Brno, s. p., - 1. žalovaná a stěžovatelce - 2. žalovaná) o zaplacení částky 28.640,- Kč s přísl. z důvodu nezaplacení objednaných stavebních prací, které žalobce vyúčtoval fakturami v období duben až září 1991. Řízení o žalobě před soudem I. stupně bylo skončeno rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. prosince 1999 (-149), kterým bylo rozhodnuto tak, že žalované jsou povinny zaplatit žalobci částku 22.180,- Kč s tím, že plnění jedné ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnosti druhé žalované (výrok I.). V částce 6.480,- Kč byla žaloba zamítnuta (výrok II.) a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Z vyznačené doložky právní moci na č. l. 149 spisu obecného soudu vyplývá, že označený rozsudek Městského soudu v Brně nabyl právní moci ohledně žalované T. Brno, s. p., dne 31. března 2000 (tato žalovaná jej odvoláním nenapadla). Stěžovatelka podala proti rozsudku Městského soudu v Brně, jak byl vpředu označen, odvolání, na základě kterého byl tento rozsudek v napadených výrocích I. a III., pokud jde o vztah mezi žalobcem a stěžovatelkou, rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. února 2003 (-176) potvrzen. Dále z předmětného spisu vyplývá, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. listopadu 2002 () byl na žalovanou T. Brno, s. p., prohlášen konkurs s účinností od 15. listopadu 2002. Správce konkursní podstaty navrhl svým přípisem ze dne 11. června 2003 (č. l. 185 spisu obecného soudu), aby nebylo pokračováno v již zahájeném soudním sporu.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala především na to, že procesní postup obecného soudu byl v rozporu s , ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o konkursu a vyrovnání). Tím, že Krajský soud v Brně v jednání pokračoval, "jednal v rozporu s ustanovením , když byl povinen přerušení řízení vůči 1. žalovanému akceptovat". Přerušení řízení se týkalo 1. žalované a nebylo důvodem přerušení řízení vůči stěžovatelce. Je však zřejmé, že za tohoto stavu jí nemohla být stanovena solidární povinnost s 1. žalovanou. Rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jak je vpředu označeno, bylo proto dle názoru stěžovatelky vydáno v rozporu s

Účastník řízení, Krajský soud v Brně, proti jehož rozhodnutí směřuje ústavní stížnost, se k výzvě Ústavního soudu (§ 42 odst. 4 zákona) vyjádřil podáním předsedkyně senátu, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§ 30 odst. 4 zákona) tak, že odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 17. února 2003 (-176). Procesní návrh stran ústavní stížnosti nevznesl.

Ústavní soud po prostudování spisu Městského soudu v Brně sp. zn. , s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti a vyjádření účastníka řízení, konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a nebyly stěžovatelkou ani tvrzeny.

Z připojeného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. nebylo zjištěno, že by obecné soudy (Městský a Krajský soud v Brně) postupovaly v rozporu se zákonem stanoveným postupem při rozhodování o žalobě žalobce (d).

Ústavní soud je dle své konstantní judikatury vázán petitem ústavní stížnosti. Přezkoumal proto napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jak je vpředu označeno. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že tento soud se vypořádal se všemi tvrzeními vznesenými stěžovatelem v odvolání a v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (, y ČR) dospěl k právnímu závěru, který ústavně konformním způsobem odůvodnil ( ); pod aspektem ochrany ústavnosti (y ČR) mu proto nelze nic vytknout.

Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatelky, že za situace, kdy byl prohlášen konkurs na společnost T. Brno, s. p., nemělo být v řízení pokračováno. Stěžovatelka však přehlíží, že pro označenou společnost bylo řízení skončeno rozhodnutím Městského soudu v Brně, jak je vpředu označeno, které nabylo vůči 1. žalované právní moci dne

31. března 2000, neboť je odvoláním nenapadla. Tedy řízení vůči ní bylo skončeno před prohlášením konkursu na tuto společnost, který byl prohlášen s účinností

od 15. listopadu 2002. K porušení tvrzených ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání a [ zákona o konkursu a vyrovnání,

odst. 1 ] proto nedošlo. K tvrzenému porušení ust. se sluší dodat, že se zjevně vztahuje na jinou procesní situaci.

Za tohoto stavu věci byla ústavní stížnost stěžovatelky shledána zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji proto Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 9. října 2003