Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 178/03

Ústavní soud rozhodl dne 9. října 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Evy Zarembové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného JUDr. J. T., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. , a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. dubna 2002, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a i jinak v intencích zákona [, ,

písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své trestní věci rozhodnutí obecných soudů [usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. prosince 2002 () a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. dubna 2002 ()] a tvrdil, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva obsažená v a d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. prosince 2001 () byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu [§ 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.] a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků. Současně bylo rozhodnuto i o náhradě škody (§ 228 odst. 1 tr. ř.). K odvolání stěžovatele byl tento rozsudek zrušen. Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, rozhodl rozsudkem ze dne 22. dubna 2002 (), že se stěžovatel uznává vinným trestným činem podvodu (§ 250 odst. 1, 2 tr. zák.), kterého se dopustil tím, že:

* v době od 4. března 1998 do 22. listopadu 1998 v Brně, Jihlavská 12, ve vazební věznici, v cele č. 73, postupně vylákal od J. C., nar. 1966, pod legendou příslibu urychleného propuštění z vazby prostřednictvím svého právního zástupce JUDr. L., finanční částku ve výši cca 25.500,- Kč, ač věděl, že pro poškozeného nemůže nic udělat, neboť JUDr. L. nikdy právně zastoupen nebyl, tohoto neznal a v trestní věci J. C. nikdy nejednal,

* v době od 18.00 hod. dne 25. ledna 1999 do 13.00 hod. dne 4. března 1999 v Brně

u hotelu Grand a v Praze u hotelu Fórum postupně vylákal od R. C., nar. 1970, finanční částku ve výši cca 111.000,- Kč s tím, že zařídí propuštění jejího manžela J. C. z vazby, kterou vykonával ve Vazební věznici

Brno - Bohunice s tím, že finanční prostředky potřebuje na uplacení pracovníků Ministerstva vnitra ČR, vedoucího Kanceláře prezidenta republiky a "šéfa" státního zastupitelství v Brně, získané finanční prostředky si ponechal pro svoji potřebu ke škodě manželů J. a R. C.,

* v období několika dnů od 11. března 1999 z bytu na ulici Krasická xx, v Prostějově, vylákal postupně od R. C., nar. 1970, pod smyšlenou legendou plánované domovní prohlídky, různé věci jako oblečení, šperky, počítač, fotoaparáty, videokameru, videorekordér, audiokazety, mobilní telefony, OP a cestovní pas na jméno J. C., uvedené věci částečně společně s R. C. odvezl do svého nehlášeného bydliště Praha 2, o kterém tvrdil, že jde o byt patřící BIS a že se zde nachází trezor BIS, do kterého budou tyto věci uloženy, aby nebyly odhaleny při domovních prohlídkách, věci si ponechal a manželům C. způsobil dle znaleckého posudku škodu ve výši 161.683,- Kč.

Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků a dále bylo rozhodnuto

o náhradě škody.

Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. prosince 2002 () bylo odmítnuto dovolání stěžovatele. V odůvodnění tohoto usnesení dovolací soud konstatoval, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolání je dle něj v těchto případech určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Není se tedy možné dovolávat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, o což dle povahy dovolacích důvodů stěžovatel usiloval.

Stěžovatel brojil proti postupu Nejvyššího soudu ČR, který rozhodl v neveřejném zasedání, a dále tvrdil, že o termínu konání veřejného zasedání, na němž bylo Krajským soudem v Brně rozhodnuto o jeho odvolání, nebyl osobně vyrozuměn, proto se jej nemohl zúčastnit. V uvedeném spatřuje stěžovatel porušení d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nadto stěžovatel napadá hodnocení důkazů nalézacím soudem, in concreto to, že odsuzující rozhodnutí jsou založena toliko na výpovědích poškozených (manželů Jaroslava a R. C.), přičemž stěžovatel svoji vinu popíral. Rozhodnutí Městského soudu v Brně je proto nepřesvědčivé a je v rozporu s d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel v této souvislosti tvrdil, že:

* závěr, že poškozený C. předal ve vazební věznici částku 25.500,- Kč je vyvozen pouze z jeho výpovědi, přičemž stěžovatel si z věznice při svém propuštění žádnou částku neodnesl,

* výpověď poškozené C. obsahuje celou řadou vzájemně si odporujících tvrzení, pouze na její výpovědi je založen závěr o tom, že předala stěžovateli částku 111.000,- Kč,

* nebyl dostatečně podložen závěr obecných soudů o hodnotě věcí, které měl stěžovatel vylákat od poškozené C..

Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ve věci

a navrhl zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu ČR, jak jsou vpředu označena.

Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Brně sp. zn. a po jeho prostudování, s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti, konstatuje, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná, zčásti zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že nebyl vyrozuměn o konání veřejného zasedání u odvolacího soudu (Krajského soudu v Brně). Z připojeného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. vyplývá, že veřejné zasedání bylo původně nařízeno na 8. dubna 2002

v 8.15 hod., stěžovateli bylo předvolání doručeno dle doručenky dne 18. března 2002, vyrozumění jeho obhájci JUDr. J. V.pak dne 15. března 2002 (č. l. 350 spisu obecného soudu) a z důvodu nemoci stěžovatele bylo odvoláno a přeloženo na 22. dubna 2002 v 11.00 hod. Uvedené sdělení převzal stěžovatel dle doručenky dne 5. dubna 2002 a jeho obhájce dne 15. dubna 2002 (č. l. 353 spisu obecného soudu). Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 22. dubna 2002 vyplývá, že se dostavil dr. S. v substituci za jeho obhájce, stěžovatel osobně přítomen nebyl. Současně bylo konstatováno, že stěžovateli bylo doručeno předvolání k veřejnému zasedání dne 5. 4. 2002 (č. l. 360 spisu obecného soudu) a bude se proto jednat v jeho nepřítomnosti (§ 263 odst. 4 tr. ř. a contrario). Substitut obhájce námitku nepřítomnosti stěžovatele nevznesl. Rovněž tak nebyla vznesena v dovolání stěžovatele (č. l. 402 až 407 spisu obecného soudu). Stěžovatel uplatnil toliko dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení. Nadto je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem dovolatelem vzneseným v dovolání. Jinými slovy, dovolatel v dovolání vymezuje rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu ČR (§ 265f tr. ř.). Za situace, kdy stěžovatel neuplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., dle něhož lze dovolání podat z důvodu, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, se Ústavní soud nemohl tímto tvrzením zabývat, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které měl k dispozici (§ 75 odst. 1 zákona). Ústavní stížnost byla proto v této části Ústavním soudem odmítnuta z důvodu její nepřípustnosti [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona].

Jako zjevně neopodstatněná byla ústavní stížnost shledána v části, kdy stěžovatel brojil proti postupu Nejvyššího soudu ČR, který rozhodl o jím podaném dovolání v neveřejném zasedání. K tomuto tvrzení se však sluší konstatovat, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je přípustný jen z důvodů taxativně stanovených zákonem (§ 265b tr. ř.).

V opačném případě je dovolací soud odmítne (§ 265i odst. 1 tr. ř.). V případě odmítnutí dovolání lze toto učinit v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.]. Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, proto nepochybil, neboť jeho postup byl v souladu s požadavky příslušné procesní úpravy (trestního řádu). K porušení ústavně zaručených práv dojít nemohlo.

Obdobně tak je neopodstatněné tvrzení stěžovatele, že z provedených důkazů nevyplývá, že se dopustil trestného činu podvodu, neboť byl shledán vinným toliko na základě výpovědi svědků, poškozených manželů J. a R. C.. Zde nezbývá než připomenout, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR - svazek 1., č. 5,

Praha 1994), za předpokladu, že právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními, což však Ústavní soud neshledal. Z odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jak je vpředu označeno, vyplývá, že odvolací soud provedl výslech svědka M. S., který měl dle tvrzení stěžovatele v odvolání vyvrátit výpovědi obou poškozených. Z jeho výpovědi se však podává, že měl u sebe v držení věci stěžovatele související s projednávanou trestnou činností, které mu předala paní Z. T., u níž bydlel stěžovatel. I z tohoto je zřejmé, že stěžovatel nebyl usvědčen toliko na základě jediného důkazu (výpovědi poškozených). Krajskému soudu v Brně je sice možné vytknout obecnost úvah v odůvodnění jeho rozhodnutí, když stran konkrétností odkazuje zpravidla na rozsudek soudu I. stupně, přesto však je patrno, že toto rozhodnutí je zákonem stanoveným způsobem odůvodněno ( tr. ř.); pod aspektem ochrany ústavnosti (y ČR) mu proto nelze nic vytknout.

Nelze proto než uzavřít, že z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí plyne, že při provádění důkazů, jakož i při jejich hodnocení ( tr. ř.), se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného procesu ( a násl.d) a nebylo shledáno porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv a svobod. Závěry plynoucí z tohoto posouzení, tzn. zda se obžalovaný uznává vinným nebo zda se obžaloby zprošťuje, jsou součástí nezávislého rozhodování obecných soudů a za daných okolností pouhé odsouzení stěžovatele samo o sobě nelze považovat za porušení jeho základních práv a svobod. Poukaz stěžovatele na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci není, vzhledem k odlišné podstatě těchto případů, namístě. K porušení a d a Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod tedy nedošlo. Zjevně neopodstatněnou část ústavní stížnosti nezbylo proto než odmítnout [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak z výroku tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 9. října 2003