Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
43549.html
HTML · 0 B
No categories available
IV.ÚS 743/02
Ústavní soud ČR rozhodl dne 22. září 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti navrhovatele P. I., zastoupeného Mgr. D. K., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.9.2002, sp.zn. 6 Tdo 487/2002 , ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16.1.2002, čj. 3 To 735/201 -181, a rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11.6.2001, čj. 6 T 70/2000 -156,
takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, doručeným Ústavnímu soudu dne 5.12.2002, domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, dané čl. 8 odst. 2 , čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ") a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ze spisového materiálu, především ze spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp.zn. 6 T 70/2000 -156, Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního osudu v Českých Budějovicích ze dne 11.6.2001, sp.zn. 6 T 70/2000 , byl ústavní stěžovatel uznán vinným, že dne 1.5.2000 v době kolem 6.30 hod. v obci B. řídil po místní komunikaci dodávkový automobil, maje v krvi nejméně 1,51g/kg alkoholu. Na vozidlo mu naskočil při rozjezdu poškozený V. M. tak, že se nohama opíral o přední nárazník a rukama se držel stěrače, na což stěžovatel nereagoval okamžitým zastavením vozidla, ale pokračoval v jízdě cca 88 metrů a teprve pak vozidlo zabrzdil. Při brzdění byl poškozený odhozen před vozidlo, a utrpěl tak zranění, kterému později podlehl. Soud prvního stupně jednání stěžovatele právně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, odst. 3 trestního zákona a jako trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 písm. d) trestního zákona. Uložil stěžovateli úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let. Zároveň rozhodl o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, na jehož základě Krajský soud v Českých Budějovicích dne 16.1.2002 rozsudkem, sp.zn. 3 To 735/2001 , odsuzující rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody; v ostatním ponechal napadený rozsudek nedotčen.
Proti rozsudku Krajského soudu podal stěžovatel dovolání, v němž namítal, že soudy nesprávně právně kvalifikovaly jeho jednání. Nejvyšší soud ČR dne 12.9.2002 usnesením, sp.zn. 6 Tdo 487/2002 , dovolání, jako zjevně neopodstatněné, odmítl. V odůvodnění uvedl, že nalézací soud správně provedl skutková zjištění a právní kvalifikace zjištěného jednání těmto skutkovým zjištěním odpovídá.
Obě rozhodnutí obecných soudů i usnesení Nejvyššího soudu ČR napadl stěžovatel včas ústavní stížností ve lhůtě stanovené § 72 odst. 1 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V ní namítal, že postupem soudů bylo zasaženo do jeho základního práva na spravedlivý proces, neboť soudy zvolily nesprávnou právní kvalifikaci, a tím i výměr trestu.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 , čl. 90 Ústav y ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností a "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listin y a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabývaly obecné soudy a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádaly.
Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy v průběhu celého řízení postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, a tedy ústavně konformním způsobem. Nalézací soud provedl řádná skutková zjištění a vyvodil z nich odpovídající právní závěry, které také přesvědčivě odůvodnil. Skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí s právní kvalifikací svého jednání, jak je provedly obecné soudy, nemůže sama o sobě zakládat porušení základního práva na spravedlivý proces, pokud právní kvalifikace odpovídá skutkovým zjištěním a posuzování podobných skutků dosavadní judikaturou, jak se i v souzeném případě stalo.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16.1.2002, čj. 3 To 735/201 -181 a Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11.6.2001, čj. 6 T 70/2000 -156, ani usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.9.2002, sp.zn. 6 Tdo 487/2002 , nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána a nezbylo mu, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 22. září 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu