Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 390/03

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 23. září 2003 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti F. M. C., s. r. o., zastoupeného JUDr. P. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2003, č. j. - 58,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka napadla ústavní stížností ve lhůtě stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále " ") usnesení Vrchního soudu v Praze, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho základních práv zakotvených v d (dále jen " ").

V záhlaví citovaným usnesením rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že soudkyně Městského soudu v Praze, JUDr. E. H. není vyloučena z projednávání a rozhodování věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , v níž se jedná o žalobu na vyloučení věci z konkurzní podstaty. Stěžovatelka namítla podjatost soudkyně z důvodu, že tatáž soudkyně rozhoduje věc Městského soudu v Praze sp. zn. týkající se konkurzu vyhlášeného na společnost H., spol. s r. o., v níž je účastníkem řízení i stěžovatelka. V odůvodnění svého rozhodnutí vrchní soud uvedl, že podjatost soudkyně v dané věci nelze bez dalšího vyvozovat z toho, že jí přísluší projednání a rozhodnutí ve věci shora označeného konkurzu, neboť nejde o poměr k věci podle ust. , vyplývající z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci.

Stěžovatelka má za to, že citovaným usnesením došlo k zásahu do jejích práv zakotvených v y. Podle ní "nestrannost" zmiňovaná v ustanovení y má několik aspektů, a jedním z nich je i nestrannost soudce ve věci. Pokud v daném případě soudkyně jedná a rozhoduje jak v konkurzním řízení, tak v řízení o žalobě na vyloučení věci z konkurzní podstaty (jedná se o konkurz stejného úpadce), je stěžovatelka názoru, že soudkyně v takové věci může být ovlivněna se zřetelem na její poměr k věci. Dále argumentuje ustanoveními a , zákona o konkurzu a vyrovnání. Proto Ústavnímu soudu navrhuje v záhlaví citované usnesení Vrchního soudu v Praze zrušit.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a že nic nebrání posouzení její důvodnosti.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem České republiky.

Namítá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti zásah do jejích práv plynoucích z y, Ústavní soud se již dříve vyjadřoval, "že pro povahu převážně etických aspektů rozhodování o vyloučení soudce z projednávaní věci v řízení před obecnými soudy je věcí především těchto soudů samotných, aby stanovily kritéria, za nichž je třeba podmínky aplikace posuzovat; důvodné pochybnosti o soudcově nestrannosti jsou kategorií objektivní povahy a jako takové musí být založeny skutečnostmi objektivitě soudcovského rozhodování protiřečícími, a to natolik, že nikoli z pohledu stěžovatele, ale v objektivním smyslu ústavně chráněnou nestranností soudcovského rozhodování otřásají" (

, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 17., Praha. C. H. Beck 2000 - I. díl, str. 366).

Ústavní soud k tomu dále dodává, že stěžovatelka nemůže vyvozovat podjatost soudkyně z pouhého faktu, že soudkyně jedná a rozhoduje ve dvou souvisejících věcech. Taková okolnost sama o sobě nemůže být důvodem k pochybnosti o její nepodjatosti, neboť v této činnosti se projevuje samotný výkon soudnictví. Novela provedená doplnila ustanovení o odstavec čtvrtý, v němž je zakotveno, že důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Takové ustanovení ovšem nevylučuje posouzení soudcovy nepodjatosti na základě okolností, k nimž došlo v souvislosti s řízením a rozhodováním v dané věci či v jiných věcech, pokud je zde důvod pochybovat o nepodjatosti soudce vzhledem k jeho vztahu k věci. Stěžovatelka však své námitky uplatnila pouze v rovině teoretické a neuvedla konkrétní skutečnosti, ve kterých by spatřovala důvod pro vyloučení soudkyně z projednávání a rozhodování v dané věci. Stejně tak i argumentace o tvrzeném zásahu do jejích práv zakotvených v y není podložena konkrétními důkazy. Proto také Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím vrchního soudu došlo k zásahu do práv stěžovatelky vyplývajících z y.

Ústavní soud na okraj dodává, že se již dříve vyjadřoval k povaze incidenčních sporů, které jsou chápány jako formalizované důkazní řízení (srov. nález

, publikovaný pod č. 101/2003 Sb.). Z toho lze odvodit, že s ohledem na formu a povahu incidenčních sporů v rámci celého konkurzního řízení, není sám fakt, že v obou řízeních vystupuje tentýž soudce, nutnou podmínkou pro vznesení námitky o podjatosti takového soudce.

Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 2003

JUDr. František Duchoň, v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu