Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 192/03

Ústavní soud rozhodl dne 23. září 2003 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti J. R., právně zastoupeného JUDr. Ing. V. L., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 2002, sp.zn. a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 27. 3. 2001, sp.zn. , ve znění doplňujícího usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 27. 4. 2001, sp.zn. ,

t a k t o:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavnímu soudu byla dne 1. 4. 2003 doručena ústavní stížnost, v níž se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí vydaných ve věci sporu o vydání bezdůvodného obohacení, jimiž mu byla uložena povinnost zaplatit částku 44 944,64 Kč s 15 % úrokem z prodlení od 1. 5. 1994 do zaplacení a tvrdil, že jejich vydáním byla porušena jeho práva zakotvená v d (dále jen " "), y ČR a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Ústavní stížnost byla posouzena jako včasná [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")] a protože byla i z hlediska dalších formálních podmínek ve shodě se zákonem [ , , a zákona], mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady pro její meritorní projednání [ zákona]. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů.

Stěžovatel měl zaplatit výše uvedenou částku vyčíslenou jako rozdíl mezi jemu vyplacenými zálohami a znalecky určenou hodnotou jím odvedených prací. V ústavní stížnosti uvedl, že porušení práva na soudní ochranu a práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u soudu spočívá v tom, že soudy vycházely ze dvou znaleckých posudků, které měly vyčíslit hodnotu prací, které jako zhotovitel neodvedl. Přitom posudky mají různé závěry, jinak vyčíslenou hodnotu nedodělků a každý vychází z jiných podkladů. Soudy své závěry opřely zejména o později vypracovaný posudek, ačkoli stěžovatel upozornil na jeho vady a ačkoli upozornil, že neměl možnost ovlivnit zadání a vymezení otázek pro znalkyni. Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná. Krajský soud např. snížil znalcem stanovenou částku o cenu 2 ks konvektorů, ačkoli není zřejmé, jak došel k jejich ceně. Námitkami stěžovatele se soudy řádně nezabývaly a nevypořádaly se s nimi. Přitom stanovený postup je soudům určen [ , v tehdy účinném znění, dále jen "OSŘ"]. Stěžovatel poukázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, vyjádřenou v nálezech sp.zn.

a sp.zn.

. Soudy musí postupovat na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci [ ], provedené důkazy musí hodnotit jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti [ ] a v odůvodnění svého rozsudku musí stručně a jasně vyložit, které skutečnosti vzaly za prokázány, jakými úvahami se přitom řídily a jak zjištěný skutkový stav podle zákona posoudily [ ]. Tato kritéria napadená rozhodnutí okresního soudu nesplňují a jsou nepřezkoumatelná. Přesto je krajský soud potvrdil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona].

Podle své ustálené judikatury Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem ČR. K takovému porušení, které by zároveň představovalo porušení práva na spravedlivý proces, by mohlo dojít, kdyby obecné soudy při rozhodování nevycházely ze zákonného procesněprávního a hmotněprávního rámce, přičemž procesněprávní rámec je představován především principy řádného a spravedlivého procesu, jež našly své konkrétní vyjádření v ustanovení , upravujícím zásady hodnocení důkazů a v ust. OSŘ[X1], které předepisuje náležitosti odůvodnění rozhodnutí.

Z obsahu stížností napadeného rozsudku Okresního soudu v Plzni a jeho doplnění [ ], a z rozsudku Krajského soudu v Plzni [ ] zásah do základních práv stěžovatele zjištěn nebyl. Okresní soud v odůvodnění uvedl, na základě jakých důkazů vzal za prokázané, že hodnota dodávky stěžovatele činila 446 496,36 Kč a proč tedy žalobě [podané vůči stěžovateli] z větší části vyhověl. Na základě odvolání stěžovatele se věcí zabýval krajský soud (poté co okresní soud usnesením doplnil svůj rozsudek o výroky o náhradě nákladů řízení zálohovaných státem). Odvolání označil za nedůvodné a meritorní výrok napadeného rozsudku rozsudkem potvrdil. Opravil pouze chybné vyčíslení povinnosti stěžovatele nahradit žalobci náklady řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že od smlouvy o dílo bylo konkludentně odstoupeno za stavu, kdy žalobce [v rozsudku je chybně uvedeno žalovaný] zaplatil zálohy v celkové výši 495 093,- Kč a hodnota stěžovatelem provedených prácí byla správně vyčíslena na základě znaleckého posudku ve znění jeho dodatku ze dne 18. 2. 2001 [ve výši 446 496,36 Kč]. Šlo již o druhý posudek, který korigoval na základě námitek stěžovatele původní posudek, jenž byl povrchní. Dodatek byl zpracován opět na základě námitek stěžovatele. Z obou rozhodnutí vyplývá, že znalecky vyčíslená hodnota provedených prací činila 446 496,36 Kč [č.j. -208, třetí řádek od konce druhého odstavce]. Žalobce si ponechal dva konvektory [č.j. -208, pátý a šestý řádek od konce druhého odstavce], jejichž cena nebyla v posudku zahrnuta, proto soud od znalecky vyčíslené ceny odečetl 2 x 1826 Kč, tedy 3652,- Kč, vycházeje při ocenění konvektorů z ceny, za kterou byly obvykle dodávány. Stěžovateli byla na základě těchto zjištění uložena povinnost vrátit žalobci přeplatek 44 944, 64 Kč, který byl dán rozdílem zaplacených záloh a ceny odvedených prací, od níž byla odečtena hodnota dvou konvektorů, tedy početně vyjádřeno v Kč: 495 093,00 - 446 496,36 = 48 596,64 - (2 x1826,00) = 44 944, 64. K takto formulovaným závěrům nemůže mít Ústavní soud, z hlediska rámce vymezeného pro jeho rozhodování, výhrady, protože nedošlo k zásahu do stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Tvrzení uvedená v ústavní stížnosti nepřináší do posuzované věci nic nového, neboť byla předmětem úvah při rozhodování v předchozích řízeních. Obecné soudy se s nimi vypořádaly v odůvodněních svých rozhodnutí, která přes určitou nepřehlednost [např. okresní soud opomněl uvést výši vyplacených záloh, krajský soud zase opomněl uvést souhrnnou cenu odvedených prací], jsou v souladu s požadavky . Z ústavní stížnosti však v této souvislosti nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Stěžovatelem namítnutý nález Ústavního soudu sp.zn.

se týkal opomenutého důkazu, a nález sp.zn.

se vztahoval na případ, kdy odůvodnění rozhodnutí obecných soudů [v prvním stupni rozhodoval stejný soudce jako v projednávané věci] dosahovala takového stupně obecnosti a neurčitosti, že byla nepřezkoumatelná. K takovým pochybením však v případě stěžovatele nedošlo. Ústavní soud neshledal důvod k tomu, aby využil svých ústavních a mimořádných pravomocí, zasáhl do nezávislého soudního rozhodování a zrušil ústavní stížností napadená rozhodnutí.

Napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou v rozporu se základními právy stěžovatele a plně respektují jeho právo na spravedlivý proces. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné [§ 43 odst. 3 zákona].

V Brně dne 23. září 2003

JUDr. František Duchoň, v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu

[X1]Toto je náležitost usnesení ve věci