Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 416/02

Ústavní soud ČR rozhodl dne 23. září 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti P.D., zastoupeného Mgr. V. K., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2.4.2002, čj. -348,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním, jež bylo doručeno Ústavnímu soudu dne 25.6.2002, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského osudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 7.2.2002, čj. -316. Návrh neměl náležitosti vyžadované , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatel byl proto vyzván k odstranění vad, což učinil podáními, doručenými Ústavnímu soudu dne 23.8.2002 a 25.10.2002.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Kladně sp.zn. , ze kterého zjistil, že dne 7.2.2002 byl stěžovatel rozsudkem tohoto soudu čj. -316 uznán vinným trestnými činy krádeže podle § 247 odst. 1 písmena b) a e), odst. 2 trestního zákona, porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 a 2 trestního zákona a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 trestního zákona, kterých se dopustil celkem 16 útoky vloupáním do chat či zahradních chatek, odkud odcizil věci v celkové hodnotě 146.835,- Kč. Tohoto jednání se dopustil přesto, že byl dne 29.9.1999 usnesením Obvodního osudu pro Prahu 4, sp.zn. , podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců.

O odvolání stěžovatele rozhodoval Krajský soud v Praze, který usnesením sp.zn. ze dne 2.4.2002 odvolání jako nedůvodně zamítl.

Stěžovatel napadl toto rozhodnutí Krajského soudu v Praze včas ústavní stížností. V ní namítal, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, a to tím, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je pojato povšechně a je opřeno o skutečnosti spočívající v doznání stěžovatele o početnosti útoků proti napadeným objektům. V rozsahu odcizených věcí však soud vycházel výhradně z výpovědi poškozených a jejich tvrzení a neprovedl podle stěžovatele všechny důkazy, ačkoliv ve věci stálo tvrzení stěžovatele proti tvrzení poškozených. Odňal tak stěžovateli právo k prokázání jeho tvrzení, a to bez řádného odůvodnění, jen s poukazem na nadbytečnost těchto důkazů.

V ústavní stížnosti stěžovatel dále uvedl, že současně podává dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Z přípisu, doručeného Ústavnímu soudu dne 3.10.2002, Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud ČR dne 27. 8.2002 usnesením, sp.zn. , dovolání v neveřejném zasedání odmítl. Rozhodnutí odůvodnil tím, že dovolání je ve své prvé části zjevně neopodstatněné a v části druhé bylo podáno z jiných důvodů než uvedených v ust. § 265b odst. 1 trestního řádu. Rozhodnutí o dovolání však navrhovatel ústavní stížností nenapadl.

Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Pokud jde o nesouhlas s právními závěry obecných soudů v dané věci, v odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel v zásadě opakuje námitky, které již uplatňoval v odvolacím řízení, a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal, neboť stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z y ČR a y.

Ze spisového materiálu vyplývá, že obecné soudy věc projednaly v souladu s trestním řádem veřejně, provedly příslušné dokazování, důkazy zhodnotily podle ust. § 2 odst. 6 trestního řádu a vyvodily z nich odpovídající právní závěry. Námitkami obžalovaného (ústavního stěžovatele), které jsou totožné s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti, se i odvolací soud řádně zabýval, přesvědčivě své závěry zdůvodnil a vyvrátil všechny vývody stěžovatele, uvedené v odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně. Ústavní soud nemá důvod závěry Krajského soudu v Praze zpochybňovat, neboť je považuje za ústavně konformní.

S ohledem na výše uvedené okolnosti byl Ústavní soud nucen projednávanou ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 23. září 2003

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu