Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 417/03

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 25. září 2003 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci stěžovatelů 1.) S.., spol. s r. o. a 2.) S. C., v. d., zastoupené JUDr. L. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. , a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. ,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelé napadli ústavní stížností ve lhůtě stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále " ") v záhlaví citované rozsudky Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Chebu, neboť se jimi cítí dotčeni na svých právech vyplývajících z a d (dále " ").

Okresní soud v Chebu rozhodl v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že stěžovatelka S., spol. s r. o. je povinna uzavřít se žalobkyní (vedlejší účastnice řízení H. S.) dohodu o vydání domu čp. 591 s pozemkem parc. č. 1246 v Chebu, zapsaných na listu vlastnictví v katastru nemovitostí, vedeného u Katastrálního úřadu v Chebu, a dále stěžovatelka S. C., v. d., je povinna uzavřít s vedlejší účastnicí dohodu o vydání pozemků parc. č. 1246 a parc. č. 137/5, zapsaných na listu vlastnictví katastru nemovitostí, vedeného u Katastrálního úřadu v Chebu., a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku.

Krajský soud v Plzni v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvostupňového tak, že "lhůta k uzavření dohody o vydání nemovitostí se neukládá", ve zbývajících výrocích pak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že odvolání stěžovatelů nebylo shledáno důvodným.

Stěžovatelé napadli v záhlaví citované rozsudky, neboť se domnívají, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví zakotvené v y, a dále jejich právo na soudní ochranu dle y. Stěžovatelé mají za to, že Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 26. 4. 2000, č. j. - 91, v němž vyslovil závazný právní názor pro soud prvního stupně, opominul při aplikaci ustanovení část týkající se podmínky jeho uplatnění, což mělo za následek nepřípustně rozšířený okruh oprávněných osob. Proto navrhují, aby Ústavní soud přijal nález, kterým napadené rozsudky obecných soudů zruší.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem České republiky.

Pokud stěžovatelé namítají v ústavní stížnosti porušení svého práva na soudní ochranu ve smyslu y, Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že k porušení práva zakotveného v tomto článku y by došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, event. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, popř. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov.

, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., Praha, C. H. Beck 1994, str. 273). Argumenty, které stěžovatelé uvádějí v ústavní stížnosti, a o nichž mají za to, že podporují jejich tvrzení o zásahu do práva vyplývající z y, jsou v podstatě opakováním důvodů, které stěžovatelé uvedli již ve svém odvolání. Se všemi jejich námitkami se odvolací soud vypořádal a v odůvodnění svého rozhodnutí se detailně vyjádřil i ke skutkovým a právním zjištěním soudu prvostupňového, které shledal správnými a zákonnými. Sama okolnost, že odvolací soud neshledal námitky stěžovatelů důvodnými, není možné považovat za porušení práva na soudní ochranu garantovaného y.

Ústavní soud dále neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do práva stěžovatelů vyplývajících z y, neboť ochrana tohoto práva jim byla zajištěna řádným soudním řízením. Pokud stěžovatelé tvrdí, že Nejvyšší soud ČR ve svém výše citovaném rozhodnutí, které je pro prvostupňový soud závazné, neústavně interpretoval zákonné ustanovení, Ústavní soud k této námitce dodává, že zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit pouze tehdy, shledá-li současně porušení ústavních kautel (např. pokud by interpretace byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti). K takovému zásahu ovšem nedošlo, neboť Nejvyšší soud ČR interpretoval ust. v souladu se stávající judikaturou Nejvyššího soudu ČR, která odpovídá i předchozí judikatuře Ústavního soudu (srov.

).

Jestliže se stěžovatelé ve své stížnosti odvolávají na předchozí judikaturu Ústavního soudu, výslovně na rozhodnutí a

, je třeba zdůraznit, že tato rozhodnutí je nutné vnímat v kontextu celého případu s ohledem na konkrétní okolnosti projednávané věci.

Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. září 2003

JUDr. František Duchoň, v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu