Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
35778.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 755/2000
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. E. K., zastoupené JUDr. J. B., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2000, čj. 12 Co 574/99 - 92,
takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 12. 2000, stěžovatelka napadla výše označený rozsudek Krajského soudu v Brně, který potvrdil rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 18. 5. 1999, čj. 11 C 401/98 - 53. Tímto rozsudkem okresní soud určil, že navrhovatelky J. Ch. a M. P. jsou podílovými vlastnicemi, každá ideální 1/2 ve výroku rozsudku přesně vymezených pozemků, všech v k. ú. R., zapsané u Katastrálního úřadu v Třebíči na listu vlastnictví č. 124 pro obec R., okres Třebíč. V části směřující proti druhému odpůrci (P. K.) byl návrh zamítnut. Stěžovatelka navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů.
V odůvodnění ústavní stížnosti uvedla, že soudy obou stupňů se neřídily ustanoveními zákona č. 265/1992 Sb. , jejichž cílem je chránit ty, kteří jednají ve víře ve věcnou správnost obsahu katastru nemovitostí, nedocenily význam preventivního dosahu režimu ustanovení § 10 odst. 2 cit. zákona. V důsledku toho ochranu vlastnického práva stěžovatelky učinily závislou na nahodilé existenci soudního rozhodnutí ve sporu třetích osob. Došlo tak k porušení principu dělby moci podle čl. 1 Ústavy České republik y a k porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina "). Stěžovatelka totiž, jako kupující, uzavřela s P. K., jako prodávajícím, kupní smlouvu ohledně pozemků, které byly předmětem sporu o určení vlastnictví. Tento spor byl veden J. Ch. a Martou P. proti P. K. jako odpůrci. Spor byl ukončen dne 18. 5. 1999 vydáním rozsudku Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 11 C 401/98 ve prospěch navrhovatelek, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 12 Co 574/99 .
Oba shora označené rozsudky se opíraly o rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 12 Co 609/95 , který nabyl právní moci dne 8. 4. 1998. Podle tohoto rozsudku nastaly účinky zrušení kupní a darovací smlouvy ze dne 17. 4. 1989 ve vztahu k předmětným pozemkům ex tunc. Stalo se tak na základě výsledku restitučního sporu, který vedly J. Ch. a M. P. proti P.K. o zrušení části kupní a darovací smlouvy ze dne 17. 4. 1989.
Pochybení obecných soudů v předmětné věci spatřuje stěžovatelka v tom, že se nezabývaly právním režimem zákona č. 265/92 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem v úplném znění, v návaznosti na skutečnosti a okolnosti, za kterých uzavírala dne 16. 1. 1998 s P. K. kupní smlouvu ke sporným pozemkům. V době uzavření předmětné smlouvy stěžovatelka jednala v důvěře v zápis do veřejné listin y - katastru. J. Ch. a M. P. naopak opominuly poznámkou avizovat spor mezi nimi a P. K., který by vyloučil její dobrou víru. Soudy obou stupňů přehlédly ustanovení § 11 zákona č. 265/1992 Sb. , které zakotvuje zásadu materiální publicity katastru nemovitostí a vyjadřuje presumpci věcné správnosti obsahu katastru. Navíc odvolací soud odmítl provést stěžovatelkou navržený důkaz ohledně motivů a okolností, za nichž uzavírala kupní smlouvu s P. K.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelčina podání a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka, oprávněná k jejímu podání, byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.
Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelka podala současně s ústavní stížností i dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, přerušil Ústavní soud řízení ve věci usnesením ze dne 27. listopadu 2002 s tím, že v řízení bude pokračovat poté, co Nejvyšší soud ČR o dovolání rozhodne.
Ze spisu Okresního soudu v Třebíči, sp. zn. 11 C 401/98 (dále též "okresní soud"), Ústavní soud zjistil, že navrhovatelky J. Ch. a M. P. podaly proti odpůrcům Ing. E. K. a P. K. návrh na určení vlastnictví k pozemkům v návrhu přesně specifikovaným. Rozsudkem ze dne 18. 5. 1999 okresní soud určil, že navrhovatelky jsou podílovými vlastnicemi každá ideální 1/2 označených pozemků. Návrh zamítl v části, ve které směřoval proti druhému odpůrci P. K. Jako zásadní spornou otázku řešil, zda odpůrkyně (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelka) nabyla platně vlastnictví k předmětným pozemkům, případně zda vlastnické právo dosud nesvědčí druhému odpůrci. Vyšel ze zjištění, že v předcházejícím řízení, vedeném u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 1 C 751/93 , zrušil tento okresní soud, podle § 8 odst. 3 zákona č. 195/1993 Sb., část VII. kupní a darovací smlouvy ze dne 17. 4. 1989, uzavřené mezi J. Ch. a M. P. (jako prodávajícími) a P. K. (jako kupujícím) u bývalého Státního notářství v Třebíči, jíž byly označené pozemky darovány P. K. v souvislosti s prodejem domu č. p. 13 v obci R.. Uvedený rozsudek okresního soudu byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 12 Co 609/95 .
Po posouzení právních následků tohoto rozhodnutí dospěl Okresní soud v Třebíči k závěru, že se jedná o restituční rozhodnutí s právními účinky ex tunc. Soud, který zrušil kupní a darovací smlouvu podle § 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. , o půdě (ve znění zákona č. 195/1993 Sb. - úplné znění), svým rozhodnutím nekonstituoval nový právní vztah, ale pouze deklaroval právní vztah existující po zrušení smlouvy, kdy došlo k navrácení právních vztahů, týkajících se předmětných nemovitostí, do stavu, který existoval před uzavřením předmětné kupní smlouvy. V této souvislosti poukázal okresní soud na nález Ústavního soudu č. 16/93 a na stanovisko Nejvyššího soudu ČR, Cpj 34/74, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí pod Rc 26/75. Podle závěru okresního soudu všechny právní úkony, kterými s předmětnými nemovitostmi disponoval druhý odpůrce, jenž nabyl vlastnické právo k těmto nemovitostem na základě zrušené kupní a darovací smlouvy, se tím stávají neplatnými, neboť disponoval právy, která mu nenáležela.
Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 30. 8. 2000, čj. 12 Co 574/99 - 92, rozsudek okresního soudu v napadených výrocích potvrdil. V odůvodnění rozsudku se odvolací soud zcela ztotožnil s rozsudkem soudu prvního stupně i s právním názorem v něm vyjádřeným. S odkazem na nálezy Ústavního soudu zdůraznil, že právní moc rozsudku Krajského soudu v Brně, jímž byla zrušena část předmětné kupní a darovací smlouvy, nastala dnem 8. 4. 1998. V důsledku toho nastaly účinky zrušení smlouvy ze dne 17. 4. 1989 ve vztahu k předmětným pozemkům ex tunc. Smlouva byla tedy zrušena od samého počátku. Proto odpůrce P.K. v roce 1989 nenabyl de iure vlastnické právo k předmětným pozemkům, což znamená, že pokud s nimi disponoval, jednalo se vždy o převod neplatný podle § 39 ObčZ, pro rozpor s ustanovením § 123 ObčZ. Stěžovatelkou uplatňovaná dobrá víra při uzavírání kupní smlouvy by měla svou relevanci pouze z hlediska účinků nabytí vlastnictví vydržením, ke kterému však nemohlo dojít pro nesplnění podmínky nepřetržité desetileté držby nemovitostí.
Z usnesení Nejvyššího soudu ČR, jako soudu dovolacího, ze dne 20. 2. 2003, čj. 28 Cdo 1815/2002 - 115, Ústavní soud zjistil, že dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2000, čj. 12 Co 574/99 - 92, bylo odmítnuto pro nepřípustnost. Stěžovatelka uplatnila jako dovolací důvod nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem, spočívající v tom, že nevyvodil závěry ze stavu zápisů v katastru nemovitostí, existujícího v době, kdy od druhého odpůrce kupovala předmětné pozemky. Na tom však právní závěry rozsudků obou soudů nespočívají, neboť návrhu bylo vyhověno z toho důvodu, že zrušení smlouvy o bezplatném převodu uvedených pozemků na P. K. mělo účinky ex tunc. Důvodem, proč bylo návrhu vyhověno, byla neexistence vlastnického práva jmenovaného k pozemkům v době, kdy je převáděl na stěžovatelku.
Ústavní soud se poté zabýval posouzením opodstatněnosti ústavní stížnosti. Po přezkoumání skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že soudy obou stupňů nepostupovaly v souladu s ustanoveními zákona č. 265/92 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, tedy že neposkytly ochranu její dobré víře, čímž měly porušit dělbu moci podle čl. 1 Ústav y ČR. Rovněž neposkytly ochranu jejímu vlastnickému právu podle čl. 11 písm. a) Listin y a porušily její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listin y tím, že neprovedly jí navržený důkaz.
K námitkám stěžovatelky proti provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvozování právních závěrů, je třeba uvést, jak již bylo Ústavním soudem mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavo u ČR, Listinou základních práv a svobo d i mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústav y ČR. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů obecnými soudy. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským zákoníkem , trestním zákonem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv nebo svobod.
Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v řízení před soudy obou stupňů a dospěl k závěru, že nebyla porušena základní práva stěžovatelky. Státní moc byla uplatněna zcela v souladu se zákonem, stěžovatelka měla před soudem rovné postavení a byla jí poskytnuta náležitá soudní ochrana - jednání bylo ústní, veřejné, mohla se ho účastnit, podávat návrhy a vyjádřit se ke všem skutečnostem, její postavení účastníka řízení bylo plně respektováno. Soudy obou stupňů provedly potřebné důkazy, na základě volného hodnocení důkazů dospěly k právním závěrům, které řádně odůvodnily. Skutečnost, že vyslovily právní názor, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Pokud stěžovatelka tvrdí, že byla zkrácena ve svém právu na spravedlivý proces tím, že soudy v její věci dospěly k jinému právnímu názoru, než je názor stěžovatele, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily porušení citovaného článku Listin y, pak nezbývá, než takovéto tvrzení stěžovatelky hodnotit jako polemiku s právními závěry obecných soudů a v důsledku toho stěžovatelku odkázat na již ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k zásadám spravedlivého procesu daným hlavou 5 Listin y. K porušení čl. 36 Listin y tedy nedošlo.
Pokud stěžovatelka tvrdí, že bylo porušeno její právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listin y, k tomu je třeba uvést, že předmětným ustanovením je chráněno vlastnické právo již konstituované, tedy již existující. V předmětné věci však, jak to vyplývá z provedeného řízení před obecnými soudy, stěžovatelce vlastnické právo k nemovitostem vůbec nevzniklo, protože P. K. v roce 1989 vlastnické právo k předmětným pozemkům nenabyl, nemohl ho tudíž ani převést na stěžovatelku. Jednalo se tedy o výklad a aplikaci obecného práva obecnými soudy a nebylo zjištěno nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.
Stěžovatelkou tvrzené porušení dělby moci, podle čl. 1 Ústav y ČR, nebylo konkrétně zasazeno do souvislostí předmětné věci a ani ničím odůvodněno, proto se jím Ústavní soud nezabýval.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2003 JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu