Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 245/03

Ústavní soud rozhodl dne 11. září 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného mimo ústní jednání ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky O. F., zastoupené JUDr. L. L., advokátkou

proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. února 2003, sp. zn. , a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. září 2001, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních předpokladů v souladu se zákonem [ , , , odst. 4 zákona] napadla stěžovatelka ve své občanskoprávní věci rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. února 2003

( -63) a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. září 2001

( -50) a tvrdila, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva obsažená v a d, a to tím, že označené obecné soudy nesprávně posoudily stav věci, za kterého stěžovatelka vstoupila do právního vztahu předchozího nájemce bytu. Stěžovatelka nesouhlasila s jejich závěrem, že vstoupila do právního vztahu za situace, kdy nájemce byl již podle pravomocného rozhodnutí soudu pouze nájemcem na dobu určitou, tedy na dobu než vyprší výpovědní lhůta ( obč. zák.). Podle stěžovatelky je však prokázáno, že původní nájemce opustil byt ještě před tím, než obdržel rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a na stěžovatelku proto přešlo nájemní právo ve smyslu , resp. 706 obč. zák. Stěžovatelka proto navrhla zrušit rozsudky Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Hradci Králové, jak jsou vpředu označeny.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. září 2001

( -50) byl změněn rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne

16. března 2001 ( -38) tak, že uznal stěžovatelku (stěžovatelka vystupovala v řízení před obecnými soudy v postavení žalované) povinnou vyklidit byt o kuchyni a třech pokojích s příslušenstvím ve třetím podlaží domu čp. 1895 v ul. K Polabinám, v Pardubicích, do 15 dnů po zajištění přístřeší. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, jehož přípustnost opřela o a v rámci uplatněného dovolacího důvodu o Odvolacímu soudu vytkla, že věc po hmotněprávní stránce nesprávně posoudil. Podle odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu (rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. února 2003 - -63) stěžovatelka v dovolání argumentovala v podstatě shodně jako v ústavní stížnosti. Dovolací soud se s její argumentací neztotožnil a konstatoval, že stěžovatelka vstoupila do nájemního vztahu předchozího nájemce bytu (svého syna) v čase, kdy již byl pravomocný rozsudek, podle něhož se měl nájemní vztah skončit uplynutím výpovědní lhůty. Tedy stěžovatelka vstoupila do nájemního vztahu na dobu určitou a nikoli na dobu neurčitou.

Na tomto místě se sluší konstatovat, že Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y) je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů toliko za situace, kdy je porušeno ústavně zaručené právo (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Z tohoto důvodu mu nepřísluší v daných souvislostech přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což stěžovatelka svou ústavní stížností usilovala. Její tvrzení jsou totiž v rovině polemiky se závěry obecných soudů - v rovině nesouhlasu s výkladem hmotného práva - a nedosahují ústavněprávní roviny. Nejvyšší soud ČR i Krajský soud v Hradci Králové ve svých rozhodnutích se s tvrzeními stěžovatelky, která uplatnila shodně následně i v ústavní stížnosti, zákonem stanoveným způsobem vypořádaly ( ) a jejich výklad jednoduchého práva nebyl shledán jako ústavně nekonformní; nelze jim proto pod aspektem ochrany ústavnosti ( y) nic vytknout. Porušení tvrzených ústavně zaručených práv proto shledáno nebylo.

Z takto rozvedených důvodů byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je dána zejména konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 11. září 2003