Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 175/03

Ústavní soud rozhodl dne 11. září 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného mimo ústní jednání ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky C. spol. s r. o., zastoupené JUDr. V. K., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek i jinak ve shodě se zákonem [ , , , odst. 4 zákona], brojí stěžovatelka proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2002 ( -33) a tvrdí, že bylo porušeno její ústavně zaručené právo na řádný proces (hlava pátá d).

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2002 ( -33) bylo potvrzeno rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 28. srpna 2001 (Rpo/15/01/1996), jímž byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 1,000.000,- Kč podle ust.

za porušení ust. téhož zákona zakazující přerušování pořadů pro děti.

Skutkově se věc měla tak, že stěžovatelka opakovaně v lednu 2001 porušila ust. , a to tím, že pořady pro děti přerušila reklamou. Konkrétně se jednalo o pořady "Čarodějky z předměstí" (česká pohádková komedie), "Kouzelné galoše" (slovensko-rakousko-německá pohádka podle Hanse Christiana Andersena), "Nefňukej veverko (český film pro děti), "Princezna Fantaghiro (2/2)" (italská dobrodružná pohádka).

Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti uvádí, že porušení práva na řádný proces spatřuje v porušení d, v obecné rovině argumentuje i porušením y ČR, , a a 2 d a na podporu svých tvrzení uvádí rovněž v obecné poloze v ústavní stížnosti obsaženou judikaturu Ústavního soudu, Evropského soudu pro lidská práva a obecných soudů. Stěžovatelka in concreto v ústavní stížnosti brojí proti postupu obecného soudu, spočívajícímu v tom, že jí byla uložena pokuta podle jiného zákona, než který byl účinný v době vydání rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, tedy jde o porušení principu zákazu retroaktivity. Dále uvádí, že pokud přechodné ust. má být vykládáno tak, že řízení o uložení pokuty se dokončí podle dosavadních předpisů procesněprávních i hmotněprávních, měl obecný soud při rozhodování "aplikovat nikoli toto zákonné ustanovení, ale měl vycházet z příslušných judikátů, které jsou pro jeho rozhodování závazné. Stěžovatelka navrhla, aby rozhodnutí Městského soudu v Praze, jak je vpředu označeno, Ústavní soud zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y ČR), není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995). Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a nebyly stěžovatelkou ani tvrzeny.

Obecný soud (Městský soud v Praze), jako soud příslušný k přezkumu zákonnosti nepravomocného rozhodnutí správního orgánu na základě opravného prostředku (§ 244,

, ve znění účinném do 31.12.2002), se v odůvodnění svého rozhodnutí, v souladu s ústavně zaručenou zásadou nezávislosti soudní moci ( , y ČR), vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky, vznesenými v opravném prostředku, a to natolik, že pod aspektem ochrany ústavnosti ( y ČR) mu nelze nic vytknout.

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky stran aplikace přechodného ustanovení , dle kterého "řízení o uložení pokuty zahájená před účinností tohoto zákona se dokončí podle dosavadních předpisů".

Stěžovatelka dostala pokutu za porušení ust. ,

o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, dle něhož "přerušování pořadů zpravodajských, náboženských a pořadů pro děti reklamou není povoleno". Tento zákon byl zrušen , o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, který nabyl účinnosti 4. 7. 2001.

Vzhledem ke znění výše citovaného přechodného ustanovení je zřejmé, že jeho výklad je ve vztahu ke skutkovým okolnostem dané věci jednoznačný; nejde o případ plurality výkladových alternativ tohoto ustanovení. Obecný soud proto nepochybil, pokud v daném případě s odkazem na toto ustanovení přijal právní názor, že řízení o uložení pokuty se dokončí podle Ústavní soud na okraj poznamenává, že interpretační problémy naopak nastávají v případech, kdy zrušující právní předpis přechodné ustanovení neobsahuje, což však není daný případ.

Obdobně nedůvodné je i tvrzení stěžovatelky stran jejího tvrzení, že obecný soud měl před aplikací předmětného přechodného ustanovení dát přednost aplikaci příslušných judikátů, které jsou pro jeho rozhodování závazné. Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu ( y ČR), nikoliv tedy judikáty (soudními rozhodnutími). Jejich vliv je dán zejména pak přesvědčivostí právní argumentace v nich obsažené, nikoli jejich právní závazností. Ostatně samotný odkaz stěžovatelky na rozhodnutí Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva byl shledán z důvodů odlišných skutkových okolností nepřípadným [nálezy Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

a

se zabývají problematikou zpětné účinnosti právních předpisů. V této věci se však o případ retroaktivity (zpětné účinnosti) nejedná, neboť v dané věci byl užit právní předpis účinný v době spáchání deliktu. Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (Belilos proti Švýcarsku, Gradinger proti Rakousku, Lauko proti Slovensku, Kadubec proti Slovensku) jsou založena na tom, že rozhodnutí o přestupku nebylo přezkoumáno soudem či přezkumný orgán nesplňoval znaky nezávislého soudu].

Z důvodů výše rozvedených nebylo shledáno porušení tvrzených ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatelky; ústavní stížnost byla posouzena jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je dána jednak povahou vývodů ústavní stížnosti, jednak konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 11. září 2003