Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 232/03

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. Ch., zastoupené JUDr. H. H., advokátkou, proti usnesení Ústavního soudu ze dne 23. dubna 2003,

sp. zn.

, mimo ústní jednání dne 12. září 2003 soudcem zpravodajem JUDr. Jiřím Muchou, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud přehodnotil své usnesení ze dne 23. dubna 2003 (

) tak, aby ústavní stížnost byla považována za řádně doplněnou ve lhůtě. Stěžovatelka tvrdila, že podala ve lhůtě ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. listopadu 2002 ( -516). Vzhledem k tomu, že se stěžovatelce nepodařilo obstarat advokáta, podala žádost ze dne 10. dubna 2003 o jeho určení Českou advokátní komorou, kterou současně dala na vědomí Ústavnímu soudu. Ústavní soud vyzval stěžovatelku k odstranění vad ústavní stížnosti a stanovil jí lhůtu 10 dnů; stěžovatelka požádala obratem o prodloužení lhůty na 30 dnů. Po podání žádosti

o prodloužení lhůty stěžovatelka několikrát telefonicky kontaktovala Ústavní soud, neboť na svoji žádost nedostala odpověď a nebylo tedy zřejmé, zda a dokdy se lhůta prodlužuje. Stěžovatelka odeslala žádost o prodloužení lhůty dne 21. března 2003, Ústavnímu soudu mohla být doručena nejpozději v pondělí 24. března 2003. Pokud by lhůta byla počítána od 21. března 2003, skončila by, s ohledem na neděli a velikonoční pondělí, v úterý dne

22. dubna 2003. Toho dne byla odeslána k Ústavnímu soudu plná moc k zastoupení advokátkou JUDr. H. H.

Ústavní soud připojil vlastní spis IV. ÚS 137/03 a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout. Důvodem je skutečnost, že , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neposkytuje tomuto soudu prostředek, na základě kterého by byl oprávněn rušit svá vlastní rozhodnutí. Řízení před Ústavním soudem v České republice je v důsledku zvolené podoby koncentrovaného a specializovaného modelu ústavního soudnictví řízením jednoinstančním a rozhodnutí Ústavního soudu jsou konečná.

V y ČR jsou vymezeny jednotlivé typy řízení před Ústavním soudem, úpravu jejichž procesních pravidel pak určuje citovaný , kterým je soudce Ústavního soudu při svém rozhodování vázán ( y ČR). Tento zákon neobsahuje právní úpravu řízení, v jehož rámci by bylo možné podrobit přezkumu rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti. Jinými slovy řečeno, znění uvedeného zákona pak jednoznačně neumožňuje jakýkoliv postup, který by de facto obešel výše zmíněnou konečnost rozhodnutí, a to dokonce ani v situaci, kdy jiný soudce (senát) závěr vyslovený v napadeném rozhodnutí nesdílí. Neobsahuje ani institut obnovy řízení (výjimkou je řízení o ústavní žalobě proti prezidentu republiky) či institut jí analogický. Ostatně k této problematice se Ústavní soud již vyjádřil ve svých předchozích rozhodnutích, která se týkají problematiky obnovy řízení před Ústavním soudem, a jež byla publikována, a proto postačí na závěry v nich uvedené zcela odkázat (k tomu srov. např. usnesení ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 10, usn. č. 19, Praha, 1998, usnesení ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 12, usn. č. 75, Praha, 1999, obdobně též usnesení ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 21, usn. č. 4, Praha, 2002, a jiná).

Z takto rozvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl z důvodu její nepřípustnosti [ , ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 12. září 2003