Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 635/01

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Františka Duchoně v právní věci navrhovatele JUDr. J. P., zastoupeného advokátem JUDr. M. Č., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2001, čj. -33, rozhodnutí ředitele Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha 5 ze dne 12. 10. 1999, čj. 523/1999, a rozhodnutí ředitele Policie ČR, Správy hl. m. Prahy ze dne 20. 12. 1999, čj. 2993/99, za účasti Městského soudu v Praze, ředitele Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha 5 a ředitele Policie ČR, Správy hl. m. Prahy jako účastníků řízení, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Městského soudu v Praze, ředitele Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha 5 a ředitele Policie ČR, Správy hl. m. Prahy. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jeho práv, garantovaných , , , a d (dále jen " "), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též "Úmluva") a y ČR.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. , a příslušný spisový materiál Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha 5 a Policie ČR, Správy hl. m. Prahy, z nichž zjistil následující:

Oznámením ředitele Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha 5, ve věcech služebního poměru, ze dne 12. 10. 1999, čj. 523/1999, byl stěžovatel podle ustanovení , o služebním poměru příslušníků Policie ČR (dále jen " "), propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie ČR. Podle odůvodnění oznámení splňuje stěžovatel podmínky nároku na starobní důchod. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí ředitel Policie ČR, Správy hl. města Prahy rozhodnutím ve věcech služebního poměru ze dne 20. 12. 1999, čj. 2993/99, zamítl a původní rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí se uvádí, že služební funkcionář postupoval v souladu se stávající platnou právní úpravou Z výpisu z kmenové knihy bylo ověřeno, že stěžovatel splnil již dne 23. 7. 1995 podmínky nároku na starobní důchod, který mu je ode dne 24. 7. 1997 vyplácen. Propuštění ze služebního poměru je tedy plně v souladu s ustanovením Odvolací orgán nepřisvědčil námitkám stěžovatele stran aplikace , o zaměstnanosti, neboť řízení ve věcech služebního poměru se provádí podle , nikoli podle či zákona o zaměstnanosti.

Uvedené rozhodnutí ředitele Policie ČR, Správy hl. města Prahy napadl stěžovatel žalobou, kterou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 6. 2001, čj. -33, zamítl. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že dle ustanovení ve znění účinném ke dni 31. 12. 2000 může být policista propuštěn ze služebního poměru, splňuje-li podmínky nároku na starobní důchod. Toto ustanovení umožňuje, aby služební funkcionář v případě splnění podmínky nároku na starobní důchod na základě volné úvahy povolené zákonem (správního uvážení) rozhodl o propuštění policisty ze služebního poměru. V projednávané věci bylo zjištěno, že stěžovatel podmínku nároku na starobní důchod splnil dne 23. 7. 1995, což on sám nezpochybňuje. Stěžovatel však namítal, že propuštění ze služebního poměru pro splnění podmínek nároku na starobní důchod je v rozporu s ustanovením , o zaměstnanosti. Soud k tomu uvedl, že , o zaměstnanosti, zapovídá odepřít občanovi právo na zaměstnání mimo jiné z důvodu věku, s výjimkou případů, kdy to stanoví zákon nebo je pro to věcný důvod spočívající v předpokladech, požadavcích a povaze zaměstnání, které by měl občan vykonávat a který je pro výkon tohoto zaměstnání nezbytný. O takový případ podle názoru soudu v projednávané věci jde. Služební poměr policisty je poměrem státně zaměstnaneckým, veřejnoprávním. To se projevuje ve zvláštní úpravě služebního poměru příslušníků Policie ČR Služební poměr policisty se od běžného pracovního poměru odlišuje (např., pokud jde o podmínky přijetí do služebního poměru, vznik služebního poměru, ukládání kázeňských odměn a trestů, zvláštní nároky a důvody skončení služebního poměru). Tato úprava klade zvýšené nároky také na psychickou a fyzickou zdatnost příslušníků Policie ČR, kterou ovlivňuje i věk. Služebnímu funkcionáři je proto dána pravomoc, aby v rámci zákonem povolené volné úvahy posoudil, zda je policista, který splňuje podmínky nároku na starobní důvod, schopen plnohodnotného výkonu tohoto povolání. Stěžovatel splnil podmínku nároku na starobní důchod již několik let předtím, než byl z uvedeného důvodu napadeným rozhodnutím ze služebního poměru propuštěn. Pokud bylo rozhodnuto o propuštění stěžovatele ze služebního poměru z důvodu splnění podmínky nároku na starobní důchod podle ustanovení , platného v době vydání rozhodnutí, nelze dle názoru soudu dovodit, že byl vydáním napadeného rozhodnutí porušen zákon. Soud připustil, že ustanovení bylo ze zákona novelou s účinností od 1. 1. 2001 vypuštěno. Uvádí však, že správní orgány obou stupňů rozhodovaly podle platné právní úpravy. Skutečnost, že bylo příslušné ustanovení vypuštěno, ostatně neznamená, že bylo protiústavní. Jeho protiústavnost nevyslovil Ústavní soud, který jediný je k tomu oprávněn. Soud neuznal ani námitku stěžovatele, dle níž se na služební poměr coby zaměstnanecký vztah vztahuje i zásada vyjádřená v ustanovení , (dále jen " "). Podle ustanovení ve znění účinném do 31. 12. 2000 se na služební poměr příslušníků Policie ČR vztahují pouze vyjmenovaná ustanovení . Žádné z těchto ustanovení zánik služebního poměru příslušníka Policie ČR neupravuje. Postup služebních funkcionářů ve věci propuštění ze služebního poměru je tedy v souladu se Tento zákon je ve vztahu k normou speciální a služební funkcionáři jsou jím při své rozhodovací činnosti ve věci propuštění ze služebního poměru vázáni.

Stěžovatel napadá závěry obecného soudu, ředitele Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha 5 i ředitele Policie ČR, Správy hl. m. Prahy v projednávané ústavní stížnosti. Uvádí, že napadená rozhodnutí ředitele Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha 5 i ředitele Policie ČR, Správy hl. m. Prahy plnila pokyn ředitele Policie ČR, Správy hl. m. Prahy, č. PSP-1686/OPP-99, ze dne 24. 9. 1999, který vycházel z obdobného pokynu policejního prezidenta Policie ČR, podle nichž mohou policisté ve funkcích bez příplatku za vedení setrvat ve služebním poměru ještě po dobu dvou let po splnění podmínek nároku na starobní důchod. Stěžovatel považuje tyto pokyny i rozhodnutí podle nich vydaná za diskriminační a odporující ě, , o zaměstnanosti, Úmluvě MOP č. 111 o zákazu diskriminace v zaměstnání a povolání a Úmluvy. Městský soud v Praze se v napadeném rozhodnutí nevypořádal s argumentací stěžovatele a bez hlubšího zkoumání se ztotožnil s názorem žalovaného ředitele Policie ČR, Správy hl. m. Prahy,obsaženým v jeho vyjádření k žalobě. Soud uvedl, že je možné v rámci volné úvahy posoudit, zda je policista, který splňuje podmínky nároku na starobní důchod, schopen plnohodnotného výkonu tohoto povolání. Soud měl však k dispozici návrh na propuštění stěžovatele, které bylo podkladem pro zmíněné rozhodnutí ze dne 12. 10. 1999, dle něhož byl stěžovatel v době propuštění schopen podle potvrzení služebního lékaře plnohodnotného výkonu služby. I v závěru služby byl po pracovní stránce dobře hodnocen. Důvodem jeho propuštění tedy nebyla volná úvaha, ale plnění uvedených pokynů nadřízených služebních orgánů. Obecný soud ve svém rozhodnutí odmítl vzít v úvahu, že zákaz diskriminace je obsahem mezinárodních smluv, kterými je ČR vázána a které jsou podle y bezprostředně závazné a mají přednost pře zákonem (tedy i před ). Stěžovatel taktéž upozorňuje na dopis ředitelky odboru personální práce a vzdělávání MV ČR ze dne 22. 11. 1999, čj. SP-473/PR-99, adresovaný policejnímu prezidentovi Policie ČR, v němž ho upozorňuje na nesprávnost výše zmíněného pokynu a z něj vyplývajících postupů vůči policistům, který se týká i stěžovatele.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Městský soud v Praze, ředitele Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha 5 a ředitele Policie ČR, Správy hl. m. Prahy, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Ředitel Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha 5 ve svém vyjádření sdělil, že nadále setrvává na svém rozhodnutí. Je přesvědčen, že postupoval zcela v souladu s platným Pro doplnění uvádí, že stěžovatel byl v roce 1999 přemístěn na vlastní žádost k Policii ČR, Obvodnímu ředitelství Praha 5. Na vlastní žádost byl zařazen do funkce řadového policisty oddělení železniční policie. Požádal, aby mohl zůstat ve službě tak dlouho, dokud bude fyzicky a zdravotně schopen funkci vykonávat. S tím ředitel Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha 5 souhlasil, nevěděl však, že je stěžovateli od 24. 7. 1997 vyplácen starobní důchod. V průběhu roku 1999 se dispozice stěžovatele ke službě natolik změnily, že bylo rozhodnuto postupovat podle ustanovení

Ředitel Policie ČR, Správy hl. m. Prahy vyjádřil nesouhlas s tvrzením stěžovatele, dle něhož mají rozhodnutí ředitele Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha 5 a pokyn ředitele Policie ČR, Správy hl. m. Prahy (účinný ode dne 1. 1. 2000) diskriminační charakter. Trvá na tom, že obsahuje vlastní procesní ustanovení, jež upravují postup při rozhodování o právních poměrech policistů. Ta se liší od úpravy ostatních pracovněprávních vztahů. Řízení ve věcech služebního poměru je řízením sui generis, na něž se sice vztahují některá ustanovení , ale pouze ta, jež jsou uvedena v ustanovení (od 1. 1. 20001 i ustanovení a 2 ). Služební funkcionář rozhodoval podle platného právního předpisu, který není v rozporu s u. Vzhledem ke sníženým schopnostem plnohodnotného výkonu funkce bylo použito ustanovení Účastník řízení dále uvádí, že (již zrušené) ustanovení bylo fakultativní. Kdykoli poté, kdy policista splnil podmínky nároku na starobní důchod, mohl služební funkcionář s personální pravomocí aniž by musel cokoli zdůvodňovat, rozhodnout o propuštění ze služebního poměru. Tvrzení stěžovatele, že byl dle potvrzení lékaře v době propuštění schopen plnohodnotného výkonu služby, je zavádějící. V tiskopisu "Návrh na propuštění..." se uvádí zdravotní klasifikace "A". Přezkumné řízení není nutné. Dle nařízení MV č. 66 ze dne 29. 6. 1999 se výstupní prohlídka provádí před ukončením služebního poměru. Z uvedeného je dle názoru ředitele Policie ČR, Správy hl. m. Prahy zřejmé, že se před propuštěním nezměnila zdravotní klasifikace a že provedení přezkumného řízení nebylo nutné. Stěžovatel byl služebně zařazen u Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha 5 ode dne 1. 1. 1999 do 31. 12. 2000. V roce 1999 byl práce neschopen 109 kalendářních dnů a v roce 2000 celkem 337 kalendářních dnů. V závěru svého vyjádření účastník řízení vyjádřil nesouhlas s tím, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření navrhl, aby Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. Opakuje argumenty použité v napadeném rozsudku. Zdůrazňuje, že nebylo podstatné, zda a jaké interní pokyny platné pro postup orgánů Policie ČR plnil služební funkcionář, jenž rozhodoval o propuštění stěžovatele ze služebního poměru. Rozhodující naopak bylo, že byly splněny zákonné podmínky pro propuštění stěžovatele ze služebního poměru dle ustanovení , přičemž tento postup nebyl ani v rozporu se , o zaměstnanosti. Zásadní bylo, že stěžovatel splnil ke dni 23. 7. 1995 podmínky nároku na starobní důchod. Po tomto datu bylo tedy jeho propuštění ze služebního poměru na podkladě přípustné. Propuštěním ze služebního poměru zanikly stěžovateli na podkladě zákona práva a povinnosti ze služebního poměru k Policii ČR. Tím však nebyla porušena jeho ústavně zaručená práva, což v ústavní stížnosti namítá. Soud přezkoumával rozhodnutí orgánů státní správy pouze v rozsahu žalobních námitek. Stěžovatel namítal diskriminační charakter ustanovení a jeho rozpor s ustanovením y, čímž se soud zabýval. Pokud stěžovatel nyní tvrdí, že se soud nezabýval podklady k jeho zdravotnímu stavu a ke schopnosti nadále vykonávat povolání a také důkazem dopisem vedoucího oddělení personální práce, jsou to podklady, které se netýkaly jeho žalobních námitek ani námitek, jež uplatnil v odvolání ve správním řízení. Soud se jimi proto nezabýval. Soud konečně konstatuje, že zákon nestanovil pro propuštění policisty ze služebního poměru jinou podmínku než tu, že policista splňuje podmínky nároku na starobní důchod. Nelze tedy hovořit o překročení rámce volné úvahy proto, že nebyl vzat v úvahu zdravotní stav stěžovatele.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , y). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností ( y ČR).

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti v zásadě polemizuje s právními závěry obecného soudu a správních orgánů stran interpretace a aplikace ustanovení Účinky těchto rozhodnutí, tedy propuštění ze služebního poměru, považuje za diskriminační.

Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení (konkrétně odst. 3) y. Podle tohoto ustanovení má každý právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany, kteří dané právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje; podmínky stanoví zákon. Současně platí, že každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. Zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností (odst. 1 a 2).

Stěžovatel nicméně nezohlednil ustanovení y, které jmenuje řadu ustanovení (včetně celého y), jichž se lze domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Nejedná se tudíž o základní práva, aplikovatelná přímo na základě ústavního předpisu, tj. y (jak je tomu např. u práv podle hlavy druhé y), nýbrž o práva, jež se uplatňují toliko v souladu s běžným, implementačním zákonodárstvím (srov. i rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn.

). Zákonem, jež má na mysli y, a současně i zákonem, který ve smyslu stanoví podmínky a omezení pro výkon určitých povolání, je v projednávaném případě Podle jeho ustanovení (ve znění platném do 31. 12. 2000) může být policista též (další důvody uvádí odst. 1 téhož ustanovení) propuštěn, splňuje-li podmínky nároku na starobní důchod. Toto ustanovení bylo zrušeno až , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s účinností od 1. 1. 2001. V době rozhodování správních orgánů obou stupňů bylo tedy ustanovení platné a účinné. S ohledem na znění ustanovení a y je třeba mít za to, že práva v nich garantovaná je možno realizovat pouze v rozsahu tohoto zákona, tedy i v rozsahu omezení, stanoveného ustanovením tohoto zákona.

Obecný soud zohlednil i ustanovení , o zaměstnanosti, ve znění po novele , účinné od 1. 10. 1999, podle něhož platí, že právo na zaměstnání nelze občanovi odepřít z důvodu rasy, barvy pleti, pohlaví, sexuální orientace, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, členství nebo činnosti v politických stranách nebo politických hnutích, odborových organizacích a jiných sdruženích, národnosti, etnického nebo sociálního původu, majetku, rodu, zdravotního stavu, věku, manželského a rodinného stavu nebo povinností k rodině, s výjimkou případů, kdy to stanoví zákon nebo je pro to věcný důvod spočívající v předpokladech, požadavcích a povaze zaměstnání, které by měl občan vykonávat, a který je pro výkon tohoto zaměstnání nezbytný. Citované ustanovení tak připouští alternativně dvě výjimky. Postačuje tedy, že výjimku stanoví zákon. Není třeba naplnění dalších podmínek. K obdobnému závěru dospěl i obecný soud. Z pohledu ústavnosti nelze vytknout, že by šlo o výklad extrémní. Ostatně ani stěžovatel tento závěr nenapadá v ústavní stížnosti konkrétními argumenty.

Skutečnost, že podmínka citovaného ustanovení, tedy splnění podmínek nároku na starobní důchod, byla v projednávaném případě naplněna (ke dni 23. 7. 1995), nebyla v řízení zpochybněna. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud neshledal, že by soud či správní úřad rozhodnutím podle uvedeného ustanovení porušily y, neboť postupovaly striktně v mezích zákona, který podle y ustanovení jejího provádí.

Stěžovatel dále tvrdí, že v jeho věci došlo k porušení y, neboť se obecný soud nevypořádal s jeho argumentací. Ústavní soud přezkoumal obsah spisu obecného soudu včetně žaloby stěžovatele a dospěl k závěru, že námitky stěžovatele jsou i v tomto ohledu nedůvodné. Stěžovatel uplatnil ve své žalobě v zásadě tři okruhy námitek. První směřoval k údajnému rozporu propuštění ze služebního poměru s ustanovením , o zaměstnanosti. Druhý se týkal rozporu ustanovení s y. K oběma těmto okruhům se Ústavní soud vyjádřil výše. Konečně, stěžovatel tvrdil, že i v projednávané věci je třeba použít zásadu, vyjádřenou v ustanovení , dle níž nikdo nesmí výkonu práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů zneužívat na újmu jiného účastníka pracovněprávního vztahu. Poukazuje v této souvislosti na "výhružný dopis ředitele PČR OŘ Praha 5 ze dne 14. 10. 1999" a "pokyn ředitele PČR Správy hl. m. Prahy, čj. PSF-1686/OPP-99, ze dne 24. 9. 1999".

Nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že by se obecný soud s námitkami stěžovatele nevypořádal. Stěžovatel v ústavní stížnosti znovu poukazuje na obsah "výhružného dopisu", který navrhoval jako důkaz ve své žalobě v souvislosti s porušením . Ústavní soud upozorňuje, že ačkoli se soud podle odůvodnění rozhodnutí konkrétně tímto "výhružným dopisem" nezabýval, vypořádal se řádně s námitkou stran aplikace ustanovení , která nebyla v dané době s ohledem na ustanovení možná. Vzhledem k tomu by bylo jistě nadbytečné zabývat se důkazy, jež porušení ustanovení měly nasvědčovat.

Stěžovatel dále namítá, že městský soud odmítl vzít v úvahu, že zákaz diskriminace obsahují mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika vázána a které jsou podle čl. 10 bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. Zmiňuje porušení čl. 14 Úmluvy a "Úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 111 o zákazu diskriminace v zaměstnání a povolání".

Obecný soud se při svém rozhodování řídil ustanovením y ve znění platném v době rozhodnutí. Podle tohoto ustanovení jsou ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. Nezbytným předpokladem k vnitrostátní aplikovatelnosti jednotlivých ustanovení takových smluv bylo (a stále je) to, aby byla vnitrostátní aplikace způsobilá a schopná. Musí jít o ustanovení, jimiž smluvní strany nedávají pouze pokyn zákonodárci k vnitrostátnímu provedení, ale která se obracejí přímo na subjekty vnitrostátního práva a stanoví jim zcela jasná a určitá práva či povinnosti (tzv. samovykonatelná pravidla).

Ustanovení Úmluvy o diskriminaci (zaměstnání a povolání), přijatá v rámci Mezinárodní organizace práce v roce 1958 (publikovaná pod č. 465/1990 Sb.), týkající se odstranění diskriminace (zejm. čl. 2 a 3) tuto charakteristiku nenaplňují, neboť jsou právě takovým "pokynem" zákonodárci, z něhož nelze vyvodit konkrétní právo (či povinnost) jednotlivce, kterého by se mohl domáhat. Ukládají státu, aby příslušné závazky realizoval [členský stát... se zavazuje vyhlásit a provádět... (čl. 2); členský stát... se zavazuje metodami přiměřenými vnitrostátním podmínkám a zvyklostem... usilovat... vydávat zákony... zrušit... provádět... atd.)]. Uvedená ustanovení Úmluvy o diskriminaci tedy obecný soud nemohl v souladu s ustanovením y aplikovat.

Podle ustanovení čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod musí být zajištěno užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení. Jak ze znění uvedeného ustanovení plyne, Úmluva sice zakazuje diskriminaci z uvedených důvodů, ale pouze, akcesoricky, ve spojení s jiným, jí chráněným právem. Stěžovatel spatřuje diskriminaci ve svém propuštění ze služebního poměru z důvodu naplnění podmínek nároku na starobní důchod, tedy zjevně v souvislosti s právem získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Obsah stížnosti nesvědčí o tom, že by se za diskriminovaného považoval v souvislosti s právem na spravedlivý proces. Právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací ani jiné obdobné právo "na práci" však Úmluva ani její dodatkové protokoly nechrání. Námitka porušení čl. 14 Úmluvy je tak nepřípadná.

Ústavní soud současně podotýká, že je dle své ustálené judikatury vázán petitem návrhu na zahájení řízení. Nemůže jej sám měnit. Není však vázán odůvodněním ústavní stížnosti. Proto není v rozporu s jeho posláním, když je napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci přezkoumáno i z jiných hledisek, než stěžovatel navrhl (srov. např. nález

sp. zn.

, Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 20, C.H. Beck, 2001, str. 217 a násl.; nález

sp. zn.

, Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 18, C.H. Beck, 2001, str. 243 a násl.). Proto se zabýval nad rámec ústavní stížnosti i tím, zda nemohlo rozhodnutím o propuštění ze služebního poměru v projednávané věci dojít k porušení Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), který je mezinárodním dokumentem, jež náležitosti y v rozhodné době rovněž splňoval. Pakt upravuje princip rovnosti v a . Rovnost dle prvního z citovaných ustanovení má povahu akcesorickou, čili zohledňuje pouze rovnost v právech zakotvených Paktem, přičemž právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací ani jiné obdobné právo "na práci" zařazeno mezi ně není. Podle ustanovení jsou si všichni před zákonem rovni a mají právo na stejnou ochranu zákona bez jakékoli diskriminace. Zákon zakáže jakoukoli diskriminaci a zaručí všem osobám stejnou a účinnou ochranu proti diskriminaci z jakýchkoli důvodů, např. podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného přesvědčení, národnostního nebo sociálního původu, majetku a rodu. Výbor pro lidská práva ustáleně připouští při aplikaci Mezinárodního paktu o občanských a politických právech nerovnost pouze s vyloučením libovůle, resp. pokud se nerovnost zakládá na rozumných a objektivních rozlišovacích znacích (reasonable and objective criteria). Omezení, kterému byl stěžovatel vystaven, nelze označit za projev libovůle státních orgánů, ale naopak za postup v souladu se zákonem s tím, že interpretaci a aplikaci příslušného ustanovení nelze kvalifikovat jako extrémní.

Ústavní soud se zaměřil taktéž na údajné porušení ustanovení a y v návaznosti na y. Podle těchto ustanovení se základní práva a svobody zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky.

Při chápání ústavního principu rovnosti se Ústavní soud zejména ztotožnil [a to především v nálezech ve věcech vedených pod

sp. zn.

,

(nález ze 17. května 1994 č. 132/1994 Sb., svazek 1 Sbírky rozhodnutí Ústavního soudu, str. 175 a násl.),

(nález z 8. listopadu 1995 č. 6/1996

Sb., svazek 4 Sbírky rozhodnutí Ústavního soudu, str. 205 a násl.),

(nález z 28. února 1995 č. 107/1996 Sb., svazek 5 Sbírky rozhodnutí Ústavního soudu, str. 107 a násl.)] s chápáním ústavního principu rovnosti, jak byl vyjádřen Ústavním soudem ČSFR (

, nález z 8. října 1992, částka 96, str. 2791 Sbírky zákonů z roku 1992, Sbírka usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, str. 37 a násl.). Ústavní soud odmítl absolutní chápání principu rovnosti. Konstatoval: "rovnost občanů nelze chápat jako kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy" (

). Obsah principu rovnosti tím posunul do oblasti ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek odlišování subjektů a práv. Hledisko první spatřuje tudíž ve vyloučení libovůle. Jak bylo výše uvedeno, v postupu správních orgánu libovůli spatřovat nelze. Hledisko druhé vyplývá z právního názoru, vyjádřeného v nálezu ve věci vedené pod

sp. zn.

(nález ze 7. června 1995 č. 168/1995 Sb., svazek 3 Sbírky rozhodnutí Ústavního soudu, str. 209 a násl.): "nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti." To se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva. Ani k takovému závěru však Ústavní soud v projednávané věci nedospěl.

Ústavní soud nedospěl s ohledem na výše uvedené ani k závěru, že by došlo v souzeném případě k porušení práva na spravedlivé řízení. Čl. 36 y je ustanovením, které garantuje právo na soudní ochranu, přirozeně však ho nelze vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k vyhovění ústavní stížnosti a nelze z toho důvodu argumentovat porušením ústavních záruk stěžovatele. Ústavní soud by mohl zasáhnout pouze v případě, že by interpretace zákonných pojmů obecnými soudy byla tak extenzivní, že by zasáhla do některého ústavně garantovaného základního práva. K tomu v daném případě nedošlo.

Taktéž namítané porušení y ČR, podle něhož jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci, neobstojí, neboť ten je pouhou institucionální zárukou práva na soudní ochranu zakotveného v hlavě páté y.

Ústavní soud podotýká, že obsah ústavní stížnosti spíše vede k závěru, že to, co stěžovatel považuje za diskriminační, není samo napadené rozhodnutí, ale spíše obsah ustanovení, dle něhož se v projednávané věci postupovalo. Ustanovení , o Ústavním soudu, umožňuje, aby stěžovatel současně s ústavní stížností podal i návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. To však stěžovatel neučinil.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. září 2003 JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu