Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 307/03

Ústavní soud České republiky rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti V. S., zastoupeného Mgr. V. E., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2003, č. j. -106, a Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 9. 2002, č. j. -82,

takto :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností podanou včas ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a co do ostatních náležitostí v souladu se , o Ústavnímu soudu, ve znění pozdějších předpisů [ , , ] napadl stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě, kterým nalézací soud rozhodl v meritu o povinnosti stěžovatele zaplatit žalobci (nyní vedlejšímu účastníkovi), P. O., částku 17.000 Kč s příslušenstvím do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že nalézací soud dospěl ke skutkovému a právnímu závěru, že žalobce se domáhal zaplacení výše uvedené částky z titulu smlouvy o půjčce, kterou uzavřel žalobce se stěžovatelem v ústní formě. Právně tak soud vztah mezi žalobcem a stěžovatelem podřadil pod ustanovení . S tímto názorem stěžovatel nesouhlasil a proti rozsudku nalézacího soudu podal odvolání, v němž argumentoval tak, že podle skutkových tvrzení žalobce nelze dospět k právnímu závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o půjčce.

Podle stěžovatele je nezbytným znakem smlouvy o půjčce závazek vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Odvolací soud však tento argument neakceptoval, když dospěl k závěru o správnosti zjištění nalézacího soudu, že došlo k uzavření ústní smlouvy o půjčce, byť nebyla stanovena doba vrácení peněz. Závěr odvolacího soudu o tom, že ústní smlouva obsahovala závazek peníze vrátit, je nepřezkoumatelný, neboť z odůvodnění jeho rozsudku neplyne, na základě jakých konkrétních skutečností k tomuto závěru dospěl.

Rozhodnutími obou obecných soudů tak bylo podle stěžovatele zasaženo do práva na spravedlivý proces podle d (dále jen ).

K výzvě Ústavního soudu reagoval na podanou ústavní stížnost svým vyjádřením ze dne 7. 7. 2003 Okresní soud v Ostravě. Podle něj vytýká stěžovatel napadeným rozhodnutím nesprávně zjištěný skutkový stav. Tato otázka již byla řešena v rámci řízení před obecnými soudy a posuzování této otázky Ústavnímu soudu nepřísluší. Pokud jde o námitku stěžovatele, že žalobce v řízení dostatečně netvrdil, a tedy že neprokázal závazek stěžovatele žalovanou částku vrátit, uvedl okresní soud, že žalobce v průběhu celého řízení tvrdil, že žalovanou částku "půjčil", z čehož lze dovodit, že trval na vrácení peněz. Obecné soudy po provedeném dokazování dospěly k závěru, že mezi žalobcem a stěžovatelem byla ve smyslu ust. uzavřena smlouva o půjčce bez stanovení konkrétní lhůty k vrácení předmětu půjčky, a jelikož žalovaný půjčenou částku i přes výzvu k vrácení nevrátil, byl žalovaný pravomocně zavázán půjčenou částku vrátit. V dalším pak okresní soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že v daném případě nedošlo k porušení práva na soudní ochranu podle y. S ohledem na to tento účastník řízení navrhl, aby Ústavní soud stížnost odmítl, resp. zamítl.

Krajský soud v Ostravě se k ústavní stížnosti vyjádřil dne 3. 7. 2003 tak, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. V řízení byly podle tohoto účastníka řízení zkoumány především otázky skutkové a s ohledem na ustanovení a není odvolací soud povinen dopodrobna uvádět důvody, pro které přejímá skutková zjištění soudu prvního stupně jako správná. Pokud jde o další námitky stěžovatele, odkázal krajský soud na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně.

Po provedeném řízení a posouzení námitek, jež stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především musí konstatovat, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti ( y ČR) a v tomto smyslu není součástí soustavy obecných soudů, kterým není ani instančně nadřízen. Ústavní soud tedy není ani další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů.

Ústavní soud není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval, základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, teprve zakládá porušení základního práva a svobody.

Z ústavního principu nezávislosti soudů podle y ČR vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, která je vyjádřena v Obecný soud je povinen a současně také oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je potřeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit; provedené důkazy potom soud hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti.

Jedním ze základních postulátů, jež naplňují právo na spravedlivý proces podle y, je vyloučení libovůle v rozhodování orgánů veřejné moci. Ústavní soud proto může přikročit k posuzování a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem pouze za předpokladu, že lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu. Jinými slovy, jestliže obecné soudy respektují kautely dané ustanoveními , nespadá do pravomoci Ústavního soudu hodnotit hodnocení důkazů, resp. posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se Ústavní soud sám s takovým hodnocením zcela neztotožnil.

Ústavní soud však v daném případě nezaznamenal v postupu soudů extrémní vybočení z pravidel daných ustanovením , které by eventuelně zakládalo libovůli v rozhodování obecných soudů. Libovůle v rozhodování spočívá zpravidla v nesouladu mezi skutkovými zjištěními, která vyplývají z provedených důkazů, hodnocením provedených důkazů a učiněným právním závěrem. Libovůli však nelze shledávat pouze v samotném hodnocení důkazů, které je ovládáno zásadou volnosti a jehož prostřednictvím obecný soud poznává a "rekonstruuje" skutkový stav, za předpokladu, že jsou závěry soudu v tomto směru náležitě a srozumitelně odůvodněny v jeho rozhodnutí.

Z toho důvodu také Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, podle něhož odvolací soud nedostatečným odůvodněním toho, na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem došlo k uzavření ústní smlouvy o půjčce, založil nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Ústavní soud má zato, že odůvodnění obou rozsudků obecných soudů nikterak nevybočují z kritérií stanovených ustanovením ; oba soudy se také podle názoru Ústavního soudu dostatečně přesvědčivě vypořádaly s námitkami stěžovatele, jež opakovaně uplatnil také v ústavní stížnosti.

K posouzení těchto námitek si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Ostravě sp. zn. . Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně byly provedeny důkazy, které nalézací soud v napadeném rozhodnutí jasně označil, a rovněž tak jednoznačně vyjádřil, které skutečnosti, z nichž pak při právním posouzení případu vycházel, má za prokázány a z jakých důkazů vyplynuly. Odvolací soud v rámci odvolacího řízení pak zejména zkoumal, zda soud prvního stupně nepochybil v hodnocení důkazů ve smyslu ust. , přičemž také argumentace traktovaná odvolacím soudem nikterak nevybočuje podle Ústavního soudu z mezí volného hodnocení důkazů a nesvědčí o extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a právním závěrem, jenž by zakládal porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle y. Oba soudy se naopak vypořádaly v mezích ust. s námitkami, které stěžovatel zopakoval také v ústavní stížnosti, pokud jde o nedostatek skutkových tvrzení vedlejšího účastníka, jež by svědčila o závazku peněžité plnění vrátit. Pokud vedlejší účastník již v žalobě a také v průběhu jednání před obecnými soudy hovořil o půjčce a půjčení finančních prostředků, implikuje to také povinnost poskytnuté prostředky vrátit, přičemž nezbytnou náležitostí smlouvy o půjčce není výslovné stanovení doby vrácení, jak také dovodily v obou napadených rozhodnutích obecné soudy.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.

Poučení : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. září 2003

JUDr. Jiří Malenovský, v. r.

předseda II. senátu Ústavního soudu