Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 180/03

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Z. P., zastoupeného R. S., advokátem, proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 21. 1. 2002, čj. -27,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 26. 3. 2003 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil výrok II. usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 21. 1. 2002, čj. -27, kterým byl potvrzen příkaz k úhradě nákladů exekuce, vydaný soudním exekutorem Exekutorského úřadu v Ústí nad Orlicí JUDr. T. M. dne 6. 12. 2002, čj. EX 264/02-23. Citovaným příkazem bylo mj. nařízeno uhradit odměnu exekutora ve výši 60 000 Kč.

Stěžovatel v odůvodnění své stížnosti uvedl, obdobně jako ve svém návrhu na zastavení exekuce, že vymáhanou částku 400 000 Kč dobrovolně uhradil dne 18. 11. 2002, tedy ještě před doručením usnesení o nařízení exekuce i exekučních příkazů. Poukázal na ust. § 47 odst. 2 exekučního řádu, dle něhož se podle exekučního příkazu exekuce provede po právní moci usnesení o nařízení exekuce, přičemž v jeho případě usnesení o nařízení exekuce nabylo právní moci dne 6. 12. 2002. Před tímto datem vymáhanou částku uhradil a tudíž dle jeho přesvědčení po nabytí právní moci usnesení o nařízení exekuce tato již provedena být nemohla a právo na náhradu nákladů řízení nevzniklo. S těmito jeho námitkami se napadené usnesení okresního soudu řádně nevypořádalo, čímž bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v d ("Listina").

Okresní soud v Ústí nad Orlicí, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v ústavní stížnosti stěžovatel vznesl stejnou výhradu, kterou uplatnil již v opravném prostředku proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 6. 12. 2002, tedy že vymáhanou pohledávku oprávněné dobrovolně zaplatil ještě před doručením usnesení o nařízení exekuce a exekučních příkazů, a tudíž pověřený soudní exekutor pohledávku nevymohl, a proto mu nevznikl ani nárok na odměnu z výše vymoženého plnění ve smyslu ust. vyhl.č. Nesouhlasí s tvrzením, že okresní soud se v napadeném usnesení nevypořádal s výše uvedenými argumenty. Je toho názoru, že v tomto směru je napadené rozhodnutí dostatečně podrobně odůvodněno, a to konkrétně v 9. a 10. odstavci odůvodnění.

Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením podmínek pro úhradu nákladů exekuce exekutorovi, jak bylo učiněno okresním soudem a jak jsou stanoveny v , exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů, a prováděcí vyhlášce k němu č. Svůj nesouhlas s právním posouzením věci stěžovatel již uvedl v opravném prostředku (námitkách) k okresnímu soudu, a tento soud se s nimi, dle názoru Ústavního soudu, úplně a přesvědčivým způsobem v odůvodnění napadeného usnesení vyrovnal. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel pouze opakuje argumenty, které již uplatnil v řízení před obecným soudem a staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, a to za situace, kdy podle ust. exekučního řádu proti rozhodnutí soudu o námitkách není přípustný opravný prostředek. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu zakotvené v d ("Listina"). Z ústavní stížnosti tedy nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. srpna 2003

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu