Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 773/02

Ústavní soud rozhodl dne 21. srpna 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti ing. L. P., zastoupeného JUDr. Z. J., advokátem, proti usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 14. 10. 2002 sp. zn. 5 NZt 4/2001

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadá shora označené usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, odboru závažné hospodářské a finanční kriminality, kterým bylo ke stížnosti poškozené, Československé obchodní banky, a.s., (dále jen "banka"), zrušeno usnesení státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 16. 9. 2002 čj. 2 VZv 1/2001-1781 o zastavení trestního stíhání obviněného stěžovatele a ing. A. B. proto, že skutek, právně kvalifikovaný jako trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle ustanovení § 128 odst. 1, 4 trestního zákona ve spolupachatelství podle ustanovení § 9 odst. 2 trestního zákona, se nestal. Podle stěžovatele však bance nepřísluší práva poškozeného v trestním řízení, neboť předmětný skutek, pro který je stěžovatel stíhán, měl být dle sděleného obvinění spáchán na úkon IPB, a.s., která jako subjekt stále existuje a podniká jako IP banka, a.s., a případné právní nástupnictví banky podle ustanovení § 45 odst. 3 trestního řádu v souvislosti s uzavřením smlouvy o prodeji podniku s IPB, a.s., nebylo řádně prokázáno a doloženo. Pokud banka dne 16. 11. 2001 uplatnila proti stěžovateli a dalším spoluobviněným nárok na náhradu škody, podáním ze dne 21. 2. 2002 vzala svůj návrh na přiznání tohoto nároku zpět, čímž se vzdala nejen tohoto práva, ale ztratila i veškerá práva poškozeného (§ 43 odst. 3, § 45 odst. 3 trestního řádu). Stěžovatel dále nesouhlasí ani s argumentací státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, kterou je odůvodněno napadené usnesení ohledně posouzení jednání obviněného stěžovatele, kvalifikovaného jako trestné činy podle ustanovení § 250b odst. 1, 5 trestního zákona (úvěrový podvod), § 255 odst. 1, 3 trestního zákona (porušování povinnosti při správě cizího majetku) a § 128 odst. 1, 4 trestního zákona (zneužívání informací v obchodním styku), jako jednoho skutku, a tudíž nemožnosti zastavit trestní stíhání pro některou část jednotného skutku. Ze všech výše uvedených důvodů má stěžovatel za to, že postupem a rozhodnutím Nejvyššího státního zastupitelství byla porušena jeho práva ústavně zaručená v d, a proto žádá, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil.

Ústavní soud ověřil tvrzení stěžovatele jednak z příloh přiložených stěžovatelem k ústavní stížnosti a jednak z části spisu sp. zn. PPR-6/KPV-HK4-2002 vyžádaného od Policejního prezidia ČR, Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, Praha, a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní stížnost stěžovatele směřuje proti rozhodnutí státního zastupitelství, jež bylo vydáno v rámci přípravného řízení trestního. Ústavní soud se tedy nejprve zaměřil na posouzení, zda předmětné usnesení, kterým se ruší rozhodnutí státního zastupitelství nižšího stupně, je způsobilé vyvolat zásah Ústavního soudu. Z existující judikatury Ústavního soudu totiž zřetelně vyplývá jeho zdrženlivost při zásazích do probíhajícího trestního řízení a jeho ingerence v této fázi řízení zpravidla přichází v úvahu jen ve zcela ve výjimečných případech, např. tehdy, pokud je trestní stíhání spojeno se zásahem do základních práv a svobod, které by bylo nemožné odčinit jinak (např. vzetí do vazby, zatčení, zadržení podle ustanovení § 75 trestního řádu apod., což se v daném případě nestalo). Od těchto právních závěrů se Ústavní soud nemá důvodu odchylovat ani v projednávané věci.

Podle odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího státního zastupitelství "lze souhlasit se závěry státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze v tom, že provedeným dokazováním se nepodařilo prokázat naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku", jediným důvodem pro zrušující rozhodnutí se stal odlišný náhled Nejvyššího státního zastupitelství na jednání stěžovatele z hlediska jednoty skutku s ostatními trestnými činy, pro které mu bylo sděleno obvinění. Objasnění této otázky, stejně jako posouzení postavení banky jako poškozeného v trestním řízení (jakož i dopad výkonu jejích procesních práv), je předmětem celého trestního řízení. V probíhajícím procesu zjišťování a hodnocení všech relevantních skutečností lze zpravidla i případné, a to i protiústavní, vady napravit především obecnými soudy samotnými. Z tohoto pohledu je restriktivní přístup Ústavního soudu v projednávané věci v dané fázi trestního řízení namístě a odpovídá zásadě, že ústavní soudnictví je založeno především na základě přezkumu věcí pravomocně rozhodnutých, v nichž protiústavnost nelze již napravit žádným jiným způsobem, tedy zejména procesními prostředky podle procesních předpisů (srov. nález

sp. zn.

, publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., č. 78).

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení , o Ústavním soudu, v platném znění, z důvodu její zjevné neopodstatněnosti.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 21. srpna 2003

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu