Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 547/02

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti P., s.p. zast. JUDr. P. V., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2002, čj. -115, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2002, čj. -115, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 10 .2001, čj. -100, kterým mu byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 23 150,85 Kč s příslušenstvím jako náhradu za trvalé porosty podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen " "), a to na pozemcích v kat. úz. V., o nichž bylo rozhodnuto, že se nevydávají, protože po přechodu do vlastnictví státu na nich bylo vybudováno vodní dílo Orlík. Namítá, že oba soudy vycházely z příslušných ustanovení zákona o půdě a dovodily, že právnická osoba, která drží pozemky, je povinna poskytnout oprávněné osobě náhradu za trvalé porosty, i když tyto pozemky nelze vydat. Stěžovatel je přesvědčen, že není povinnou osobou pro poskytnutí náhrady za trvalé porosty a namítá, že vedlejšímu účastníkovi nelze poskytnout náhrady podle ustanovení zákona o půdě, ale podle , příp. podle tohoto zákona. Svoje stanovisko podporuje doktrinálním výkladem zařazeným v publikaci I. Průchové: Restituce majetku podle zákona o půdě, Praha, C.H.Beck, 1997, str. 68 a 115. Stěžovatel tvrdí, že vzhledem k ústavním principům rovnosti, právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo, k povinnosti soudů ve smyslu d (dále jen " ") a y ČR (dále jen " ") stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům, jakož i k y, podle něhož je soudce při rozhodování vázán zákonem, nebyla postupem soudu poskytnuta jeho právům dostatečná ochrana, a tím došlo k porušení uvedených článků y a y.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelova podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel, oprávněný k jejímu podání, byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou. Věc byla v další fázi řízení hodnocena z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatu tvoří pouze polemika s právním názorem obecných soudů. Judikaturu obecných soudů lze hodnotit v této věci jako konstantní, přičemž její závěry jsou shrnuty v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 2002, čj. -141, který stěžovatel sám k ústavní stížnosti přiložil. Ústavní soud považuje výklad příslušných ustanovení zákona o půdě, obsažený v tomto rozhodnutí, za ústavně konformní, neboť respektuje smysl restitučních předpisů a plně zachovává základní práva a svobody účastníků. Ve stejném smyslu rozhodl Ústavní soud již ve věci,

sp. zn.

, a nemá důvod odchýlit se od závěrů tohoto nálezu.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2003

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu