Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 427/02

Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele H. T. N., zastoupeného Mgr. L. Z., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 2/2003, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2002, sp. zn. , ve věci Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. , ze dne 21. 12. 2001,

takto:

1. Ústavní stížnost se odmítá.

2. Řízení o ústavní stížnosti se v části, týkající se odsouzení pro skutek vztahující se k úmrtí D. R., zastavuje.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou dne 10. 7. 2002 Ústavnímu soudu, se odsouzený H. T. N. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") ze dne 1. 3. 2002, sp. zn. . Označeným rozsudkem odvolacího soudu byl v celém rozsahu zrušen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 12. 2001, sp. zn. , a stěžovatel byl nově uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona (dále jen "TrZ"), kterého se měl dopustit tím, že v přesně nezjištěné době od přelomu let 1998/1999 do února 2000 v Mostě opakovaně prodával bez povolení většímu počtu osob, a to E. M., D. C., E. G., R. Š., H. Z. a D. R. heroin, který je jako omamná látka zařazen do příloh Tímto jednáním získal částku kolem 100 000,-- Kč. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody nepodmíněně v délce trvání sedmi let, za současného uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou.

Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti citoval y ČR a v tomto směru dovodil, že v dané věci soud rozhodoval mimo hranice zákona, neboť nebyla splněna zákonem požadovaná kritéria pro aplikaci kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle , 2 písm. a) TrZ, zejména pro absenci jednání ve "větším rozsahu". V této části stěžovatel spatřoval porušení y ČR, v souběhu s porušením d (dále jen " "). Podle jeho názoru nemělo oporu v dokazování ani časové období vymezené "na přelomu let 1998/1999 do února 2000". Stěžovatel rovněž tvrdí, že v obsahu rozsudku chybělo uvedení skutečnosti, které odůvodňovalo použití určité trestní sazby. Celé vyšetřování bylo zaměřeno ke dni úmrtí D. R. (12. 2. 2000) a obžaloba byla podána pro trestný čin podle § 187 odst. 4 TrZ. Ovšem pro tento dílčí skutek nebyl uznán vinným. V rozporu s § 226 písm. c) trestního řádu (dále jen "TrŘ") chybí výrok o zproštění obžaloby pro tento skutek. Za této situace byl odsouzen a zároveň byl stále obžalovaným, aniž by dále bylo vedeno trestní řízení. V tom stěžovatel spatřoval porušení y.

V souladu s ustanovením , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), si Ústavní soud vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a spis Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. .

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na napadený rozsudek. K námitce stěžovatele, týkající se y ČR, uvedl, že se jedná o pouhé konstatování, aniž by bylo konkrétně uvedeno, jaký zákon a v jakém směru měl být porušen. Podanou ústavní stížnost považoval za nedůvodnou.

Z vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu ČR vyplynulo, že požadovaný spis byl zaslán Ministerstvu spravedlnosti ČR spolu s podáním stěžovatele. K žádosti Ústavního soudu Ministerstvo spravedlnosti ČR sdělilo, že dne 18. 12. 2002 podal ministr spravedlnosti ČR stížnost pro porušení zákona ve prospěch stěžovatele do rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2002, sp. zn. . Z tohoto důvodu bylo usnesením Ústavního soudu ČR ze dne 4. 2. 2003,

sp. zn.

, přerušeno řízení před Ústavním soudem do vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o stížnosti pro porušení zákona.

Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 2/2003, vyslovil, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2002, sp. zn. , byl porušen zákon v ustanovení § 220 odst. 1 TrŘ a § 12 odst. 12 TrŘ, v neprospěch T. H. N.. Napadený rozsudek byl v odsuzující části zrušen a zrušena byla rovněž všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Stěžovatel byl nově uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) TrZ. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání sedmi let, za současného uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Zároveň byl zproštěn obžaloby pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 4 písm. a) TrZ, spáchaný tím, že dne 12. 2. 2000 v Mostě prodal poškozenému D. R., nar. 1. 12. 1977, heroin a způsobil tak, že poškozený, po nitrožilní aplikaci takto získané drogy, dne 12. 2. 2000 zemřel v důsledku heroinem vyvolaného otoku mozku.

Nejvyšší soud ČR vyšel ze stejného skutkového zjištění jako Vrchní soud v Praze. V odůvodnění rozsudku uvedl, že přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen. Poté Nejvyšší soud ČR popsal průběh řízení před Vrchním soudem v Praze o opravném prostředku stěžovatele, v němž zmíněný odvolací soud změnil a zmírnil použitou právní kvalifikaci. Po zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem rozhodl nejen o vině, ale i o trestu. Stěžovateli uložil trest v rámci trestní sazby § 187 odst. 2 TrZ, namísto původní, krajským soudem užité, trestní sazby v rámci § 187 odst. 4 TrZ. Vrchní soud v Praze však pochybil, pokud z výroku o vině vypustil dílčí útok ve vztahu k poškozenému D. R., aniž rozhodl samostatným zprošťujícím výrokem o tomto dílčím skutku. Nerespektoval tak ustanovení § 220 odst. 1 TrŘ a § 12 odst. 2 TrŘ a navodil nejistý právní stav. Vzhledem k uvedenému rozhodl Nejvyšší soud ČR o porušení zákona v neprospěch stěžovatele a na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn, ve věci sám rozhodl tak, jak je shora uvedeno.

Podáním ze dne 30. 4. 2003 rozšířil stěžovatel původní ústavní stížnost i proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 2/2003, a navrhl zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2002, sp. zn. , ve spojení s označeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR s tím, že zproštění obžaloby pro skutek, týkající se poškozeného D. R., bude ponecháno v platnosti. Stěžovatel opětovně tvrdil, že tímto pravomocným rozhodnutím byl porušen y ČR a y, neboť rozhodnutí se opíralo o hypotetickou částku 100 000,-- Kč, nemající oporu v důkazech. Poté rozvedl, jakým způsobem dospěl k závěru, že v jeho případě byla prokázána distribuce pouze 17 dávek heroinu za částku 3 400,-- Kč a uzavřel, že tato částka nesplňuje kritéria pro "větší rozsah" a není "větší škodou". Přesto bylo jeho jednání klasifikováno podle , 2 písm. a) TrZ, aniž by byly splněny zákonné podmínky. V tomto směru stěžovatel ve výroku o vině postrádal uvedení skutečností odůvodňujících použití určité trestní sazby. Rovněž časové období vymezené "na přelomu let 1998 - 1999 do února 2000" nemělo oporu v dokazování. Vzhledem ke skutečnosti, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR byl zproštěn obžaloby za skutek vztahující se k úmrtí D. R. dne 12. 2. 2000, vzal původní ústavní stížnost v této části zpět.

Na základě žádosti Ústavního soudu se k rozšířené ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud ČR, který vyslovil přesvědčení, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, jímž nedošlo k žádnému zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele (stěžovatel byl řádně a včas vyrozuměn o konání veřejného zasedání, byl zastoupen obhájcem, mohl se vyjádřit ke stížnosti pro porušení zákona stejně jako jeho obhájce). Dále konstatoval, že se v rozhodnutí, proti němuž ústavní stížnost směřuje, vypořádal se všemi skutečnostmi a argumenty obsaženými v ústavní stížnosti, která jsou z tohoto hlediska opakováním a rozvedením toho, co stěžovatel uvedl ve vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona.

Ústavní soud zjistil ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. , že v souzené věci bylo krajským soudem poprvé rozhodnuto rozsudkem ze dne 12. 6. 2001, čj. - 269. K odvolání podanému stěžovatelem byl zmíněný rozsudek Vrchním soudem v Praze, jako soudem odvolacím, zrušen v celém rozsahu a vrácen krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud ve zrušujícím usnesení konstatoval, že zjištění krajského soudu, že stěžovatel prodával heroin osobám, uvedeným ve výroku napadeného rozsudku, i doba, po kterou se měl jednání dopustit, jsou správná a mají podklad v provedených důkazech. Krajský soud rovněž učinil správný závěr, že výpověď svědků nebyla osamocená, neboť i sám stěžovatel se k tomuto jednání částečně doznal s tím, že prodejem heroinu získal asi 100 000,-- Kč. Jeho další výpovědi se od sebe lišily v závislosti na stadiu trestního řízení. Teprve později tvrdil, že prvotní výslech byl prováděn za situace, kdy nebyl schopen správně reprodukovat a kdy byl ještě pod vlivem drogy. Toto jeho tvrzení, že vypovídal pod vlivem drogy, bylo vyvráceno znaleckým posudkem z oboru toxikologie, na který krajský soud odkázal. Pochybnosti nevznikly ani o větším rozsahu jeho trestné činnosti (stěžovatel prodával heroin, omamnou látku výrazné kvality způsobující dlouhodobý návyk a výrazným způsobem devastující lidský organismus; tohoto jednání se prokazatelně dopouštěl nejméně po dobu více jak jednoho roku, nejednalo se tedy o jednorázovou nebo nahodilou záležitost; heroin po uvedené období prodával nejméně šesti osobám a za prodej obdržel částku kolem 100 000,-- Kč; tímto způsobem si opatřoval prostředky pro svou obživu), podstatně zvyšující stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost ve smyslu § 88 odst. 1 TrZ. V tomto směru byly splněny podmínky pro použití vyšší trestní sazby. Avšak ve vztahu k zemřelému D. R. uložil odvolací soud krajskému soudu odstranit vady, nově projednat věc a rozhodnout. Po novém projednání rozhodl krajský soud rozsudkem ze dne 21. 12. 2001, čj. - 323, tak, že uznal stěžovatele vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. a) TrZ. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 3. 2002, sp. zn. , kterým napadený rozsudek krajského soudu zrušil v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) TrZ.

Z podnětu stížnosti pro porušení zákona, podané ve prospěch stěžovatele, Nejvyšší soud ČR zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v odsuzující části a rozhodl tak, jak shora uvedeno. Z předloženého spisového materiálu je zřejmé, že obsahuje podklady nezbytné pro rozhodnutí soudu o tom, zda je možno uznat stěžovatele vinným. Ohledně uvedených námitek se pak podává, že výslech stěžovatele, výslechy svědků, znalecké posudky a ostatní listinné důkazy tvoří nepřerušený řetězec důkazů, z nichž logicky vyplývá závěr o vině stěžovatele.

Při posuzování předmětné ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud z ustálené judikatury, podle níž neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale jeho úkolem je zjistit, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Po přezkoumání věci Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů ( y ČR). S ohledem na ústavní princip nezávislosti obecných soudů ( y ČR), vymezil Ústavní soud v judikatuře svůj vztah k jurisdikční pravomoci obecných soudů tak, že tam, kde obecné soudy při řízení a rozhodování respektují podmínky a záruky stanovené zákonem (v tomto případě trestní zákon a trestní řád), nespadá do jeho pravomoci přehodnocovat dokazování před nimi provedené ani mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu y. Výše zmíněná porušení z napadených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR nijak nevyplývají.

K námitce stěžovatele, týkající se nesprávné právní kvalifikace jeho jednání, je nutno připomenout, že kvalifikační znak "ve větším rozsahu" skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst.1, 2 písm. a) TrZ, který podmiňuje použití přísnější trestní sazby, nelze ztotožňovat se znakem materiální škody, jak ji stanoví § 89 odst. 11 TrZ (a jak to činí stěžovatel), neboť charakterizuje rozsah (např. délku přechovávání a prodeje, množství dotčených osob a podobně) trestného jednání a nelze jej považovat pouze za finančně vyjádřitelné kritérium. Znak většího rozsahu u této kvalifikované skutkové podstaty je nutno posuzovat ve vztahu k základní skutkové podstatě ohrožovacího trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 TrZ. K jeho dokonání může stačit, že pachatel jinému opatřil nebo pro jiného přechovával omamnou nebo psychotropní látku, a to v jakémkoli malém množství (srov. P. Šámal, F. Púry, S. Rizman.: Trestní zákon: komentář, 5. vydání, C. H. Beck, Praha, 2003, str. 1068). Na skutek, jak je popsán ve výroku napadeného rozsudku a mající oporu v provedeném dokazování, bylo správně aplikováno použité ustanovení trestního zákona. Tato námitka tedy nemá ústavně právní relevanci a ve skutečnosti brojí proti neúspěchu v soudním řízení, což není předmětem ústavní ochrany. Rovněž stěžovatelem namítané časové období a tvrzená absence skutečností odůvodňujících použití určité trestní sazby, lze hodnotit jako pouhou polemiku se závěry skutkových zjištění učiněných obecnými soudy a nevyplývá z nich nic, co by věc posouvalo do ústavně právní roviny.

Obecné soudy v řádném procesu, vedeném v souladu s trestním řádem a ústavními principy, žádným způsobem neporušily právo stěžovatele na spravedlivý proces. Důkazy, provedené v tomto trestním řízení, vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele. Jejich rozhodnutí jsou vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodněna a lze na ně v dalším odkázat.

Podáním ze dne 30. 4. 2003 vzal stěžovatel zpět svou původní ústavní stížnost ze dne 10. 7. 2002, a to v části III., v níž namítal, že v rozsudku odvolacího soudu chyběl výrok o zproštění obžaloby pro skutek vztahující se k úmrtí D. R., v čemž spatřoval porušení y. Stěžovatel vzal tuto část ústavní stížnosti zpět, neboť rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 2/2003, byl zproštěn obžaloby za skutek vztahující se k úmrtí D. R..

Podle je stěžovatel oprávněn vzít ústavní stížnost zpět až do okamžiku, kdy se Ústavní soud odebere k závěrečné poradě. V části, týkající se chybějícího výroku o zproštění obžaloby za skutek vztahující se k úmrtí D. R., Ústavní soud řízení o ústavní stížnosti zastavil, v souladu se zásadou dispozitivnosti řízení před Ústavním soudem a podle , v kombinaci s .

V přezkoumávané věci se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle , ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2003

JUDr. František Duchoň

předseda I. senátu Ústavního soudu