Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 328/03

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R. L., zastoupené JUDr. T. M., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2003, čj. - 70,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 6. 2003, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2003, čj. - 70, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 13. 7. 2001, čj. - 49. Tímto rozsudkem okresní soud zamítl návrh stěžovatelky na přivolení k výpovědi z nájmu bytu odpůrcům K. a M. V.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že oběma napadenými rozsudky byl porušen y ČR, neboť soudy obou stupňů konstatovaly, že byly naplněny veškeré podmínky pro přivolení k výpovědi z nájmu bytu, přesto k výpovědi nepřivolily. Neposkytly tak ochranu oprávněným zájmům stěžovatelky v rozporu s článkem 90 y ČR a článkem 36 odst. 1 d. Soudy obou stupňů, po provedení všech důkazů nezbytných k posouzení právního stavu věci, dospěly k závěru, že jsou dány všechny zákonné důvody pro výpověď z nájmu bytu podle ustanovení (dále jen ObčZ). Soudy však nepřivolily k výpovědi s odůvodněním, že by to bylo v rozporu s dobrými mravy, přičemž rozpor s dobrými mravy spatřovaly v rozdílných skutečnostech. Stěžovatelka poukázala v této souvislosti zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. . Podrobně se zabývala rozborem důvodů, ve kterých soudy obou stupňů spatřovaly rozpor s dobrými mravy, porovnala tyto důvody s argumentací soudů prvního i druhého stupně v předmětné věci. Odmítla závěr soudu prvního stupně, podle kterého mezi účastníky nebyla stanovena přesná pravidla pro placení nájemného, stěžovatelka přistupovala k vymáhání nájemného liknavě, k neuhrazování plateb docházelo nepravidelně a dlužné nájemné bylo vždy následně dorovnáváno. Zdůraznila, že v řízení nebylo prokázáno, že by nevedla přesnou evidenci plateb nájemného. Vyjádřila rovněž nesouhlas se závěry odvolacího soudu, že při ústní výzvě k úhradě dlužných částek nájemného neuvedla konkrétní částky a dobu plnění a že výše dluhu nebyla v absolutní částce vysoká, nepřesáhla v jednotlivých letech dvojnásobek měsíčního nájemného. Poukázala na to, že se jedná o nájemní dům s regulovaným nájemným, kde nájemné nepostačuje ani na provádění běžné údržby. Podle názoru stěžovatelky je naopak v rozporu s dobrými mravy, když je předmětným rozsudkem chráněna strana, která porušuje smlouvu a zákon, ačkoliv k tomu není okolnostmi nijak nucena. Závěrem stěžovatelka uvedla, že napadené rozsudky zásadním způsobem nabourávají důvěru v právní řád. Podle jejího názoru ustanovení ObčZ o dobrých mravech musí být použito pouze výjimečně a jeho použití musí být řádně zdůvodněno.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti a zjistil, že byla podána včas, stěžovatelka, oprávněná k jejímu podání, byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.

Poté Ústavní soud posuzoval opodstatněnost ústavní stížnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je třeba rozumět podmínku, zda napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelky. Po přezkoumání skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V souladu s ustanovením , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření zcela odkázal na odůvodnění svého rozsudku.

Vedlejší účastníci K. a M. V. ve svém vyjádření uvedli, že postupem obecných soudů nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky. Ve věci bylo rozhodnuto v souladu s hmotným právem při zachování rovnosti stran a respektu k jejich právům. Stěžovatelka vždy akceptovala občasné nedoplatky nájemného v průběhu kalendářního roku s tím, že je požadovala doplatit při ročním vyúčtování, aby byl kalendářní rok uzavřen bez nedoplatků. Vedlejší účastníci si jsou vědomi, že tento stav nebyl v souladu s pozitivním právem. Na druhé straně je právní řád postaven na zásadách, jakou je ochrana dobré víry a rovnost účastníků občanskoprávních vztahů. Stěžovatelka argumentuje pouze rigidním výkladem ustanovení o nájmu bytu a porušením povinností vedlejších účastníků, pominula však, že daný stav spoluvytvářela, souhlasila s ním a bez připomínek jej akceptovala. Institut dobrých mravů je stěžejním pravidlem chování, které dotváří aplikační rámec pozitivního práva a v souladu s tím musí být aplikovány veškeré soukromoprávní předpisy. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá důvod k ústavní stížnosti a nelze argumentovat porušením ústavních záruk stěžovatelky.

Z obsahu spisu sp. zn. Okresního soudu v Jihlavě Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 13. 7. 2001, čj. - 49, byl zamítnut návrh stěžovatelky na přivolení k výpovědi dané manželům K. a M. V. z nájmu bytu v domě v ulici Křížové v Jihlavě. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ, podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Podle závěru soudu by v dané věci přivolení k výpovědi bylo v rozporu s dobrými mravy, protože mezi účastníky nebyla stanovena přesná pravidla pro placení nájemného. Stěžovatelka přistupovala k nedoplatkům liknavě, k neuhrazení plateb za byt docházelo nepravidelně, ve většině případů se odpůrci snažili dluh při další platbě dorovnat. Soud vzal rovněž za prokázáno, že stěžovatelka nevedla přesnou evidenci plateb a poměrně dlouhou dobu nevyvozovala žádné důsledky z dluhu, který na nájemném vznikal. Soud při rozhodování hodnotil i výši dluhu a skutečnost, že v době jednání soudu byl celý dluh uhrazen. Závěrem soud prvního stupně zdůraznil, že použití ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ je výjimečné a bez jeho použití by návrh stěžovatelky byl zcela důvodný.

Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 16. 4. 2003, čj. - 70, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně v tom, že byly splněny zákonné podmínky pro přivolení k výpovědi z nájmu bytu i s tím, že soud prvního stupně použil ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ. Rozpor s dobrými mravy však odvolací soud viděl zejména v tom, že do ročních vyúčtování záloh za služby byly zahrnovány i dlužné částky nájemného, z čehož mohli odpůrci důvodně dovodit, že pokud vznikne nějaký dluh na nájemném, stěžovatelka souhlasí s tím, že bude uhrazen s celkovým vyúčtováním záloh za služby za celý rok. Odpůrci tak mohli nabýt dojmu, že případné nedoplatky nemusí hradit hned, ale až na základě konečného vyúčtování, a že toto pravidlo bylo v průběhu let stěžovatelkou akceptováno. Navíc vyúčtování za jednotlivé roky bylo stěžovatelkou zasíláno se značným zpožděním. Odvolací soud rovněž přihlédl k celkové výši dluhu, který nepřesáhl v jednotlivých letech dvojnásobek měsíčního nájemného, částka dlužného nájemného byla v průběhu řízení uhrazena a nadále je nájemné hrazeno řádně a včas.

Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených zejména v ě ČR a v d. K námitkám stěžovatelky proti postupu odvolacího soudu v odvolacím řízení a vyvozování právních závěrů je třeba uvést, jak již bylo Ústavním soudem mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují zejména v souladu s u ČR a d. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů a vyvozování příslušných právních závěrů. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných , trestním zákonem, a dalšími zákony, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv nebo svobod. Pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují příslušná ustanovení , nespadá do pravomoci Ústavního soudu zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.

Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v řízení před soudy obou stupňů a dospěl k závěru, že nebyla porušena základní práva stěžovatelky. Státní moc byla uplatněna zcela v souladu se zákonem, stěžovatelka měla před soudem zajištěné rovné postavení a byla jí poskytnuta náležitá soudní ochrana - jednání bylo ústní, veřejné, mohla se ho účastnit, podávat návrhy a vyjádřit se ke všem skutečnostem, její postavení účastníka řízení bylo plně respektováno. Soudy obou stupňů provedly řadu důkazů, na základě volného hodnocení důkazů dospěly k závěrům, které řádně odůvodnily. Nedošlo tedy k porušení a y ČR ani d.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením návrh odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. srpna 2003

JUDr. František Duchoň

předseda I. senátu Ústavního soudu