Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 513/02

Nález

Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 1. července 2003

sp. zn.

ve znění opravného usnesení ze dne ??. října 2003 ve věci ústavní stížnosti Mgr. R. P. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci z 16. 4. 2002 sp. zn. a rozsudku Okresního soudu v Olomouci z 3. 8. 2001 sp. zn. , kterými byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti, jíž se domáhal náhrady škody představované stěžovatelem vynaloženými náklady na právní zastoupení.

Výrok Ústavní stížnosti se vyhovuje a rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 16. 4. 2002 sp. zn. a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 3. 8. 2001 sp. zn. se zrušují.

Odůvodnění

I.

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení ve výroku citovaných rozsudků obecných soudů, kterými byla zamítnuta jeho žaloba proti vedlejšímu účastníkovi řízení, České republice - Ministerstvu spravedlnosti. Touto žalobou se stěžovatel domáhal náhrady škody podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a to ve výši 16 500 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok opíral stěžovatel o skutečnost, že mu bylo dne 25. 8. 2000 sděleno obvinění pro pokus trestného činu lichvy, poté však bylo obvinění jako nezákonné a neodůvodněné zrušeno usnesením Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 30. 8. 2000. Škoda ve výši 16 500 Kč vznikla stěžovateli zaplacením odměny za jeho obhajobu advokátovi Mgr. K. A., kterému udělil plnou moc k zastupování v trestním řízení.

Okresní soud v Olomouci žalobu stěžovatele zamítl s odůvodněním, že škoda spočívala pouze v nákladech řízení, a stěžovateli nevznikla v souladu se zněním "jiná škoda". Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, kterému odvolací soud nevyhověl a prvoinstanční rozsudek potvrdil, neboť se zcela ztotožnil s jeho odůvodněním.

Stěžovatel je přesvědčen, že právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem má v souladu s d (dále jen " ") každý. Stěžovatel je dále přesvědčen, že v příčinné souvislosti se sdělením obvinění utrpěl škodu v té částce, kterou byl nucen vynaložit na úhradu nákladů právního zastoupení. Rozhodnutím soudu pak bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v y. Stěžovatel poukazuje v této souvislosti na nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 30. 4. 2002, kterým byl zrušen.

Účastník řízení - Krajský soud v Ostravě shodně jako i vedlejší účastník - Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti ve svých vyjádřeních k obsahu ústavní stížnosti Ústavnímu soudu sdělili, že se s ústavní stížností stěžovatele ztotožňují a navrhují, aby ústavní stížnosti bylo vyhověno.

II.

Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy ( ve spojení s y), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Tato skutečnost dle názoru Ústavního soudu v tomto případě nastala, a proto je ústavní stížnost důvodná.

Úvodem Ústavní soud poznamenává, že ústavností ustanovení , se již zabýval a svým nálezem ze dne 30. 4. 2002 sp. zn. (vyhlášen pod č. 234/2002 Sb. a uveřejněn ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 53) citované ustanovení pro rozpor s y ve spojení s , a y zrušil, když dospěl k závěru, že, má-li "každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, přičemž podmínky a podrobnosti realizace tohoto práva stanoví zákon [ a 4 y], pak takový zákon vydaný na základě ústavního zmocnění nemůže nárok na náhradu škody v důsledku zmíněného jednání vzniklé zcela anulovat (negovat), a tím tedy ústavně zaručené základní právo, byť toliko v určitých případech, popřít. V případě osob, kterým vznikla škoda spočívající "pouze" v nákladech řízení, tak došlo postupem zákonodárce promítnutým v napadeném ustanovení k naprostému vyloučení této kategorie subjektů z práva na náhradu škody způsobené jim nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy. Takový postup je v příkrém rozporu s ústavním pořádkem České republiky a nerespektuje princip minimalizace zásahu do základních práv v podobě jejich případného omezení a maximalizace uchování obsahové podstaty základního práva.".

V daném případě obecné soudy nepřiznaly stěžovateli nárok na náhradu nákladů řízení (konkrétně se jednalo o náklady zastoupení, jež podle jsou součástí nákladů řízení) jakožto materiální újmy, kterou mu stát způsobil svým opatřením, a to z toho důvodu, že stěžovateli ve smyslu nevznikla ještě další (jiná) škoda. Vzhledem k uvedenému nálezu Ústavního soudu je patrné, že stěžovatel má nárok na náhradu nákladů zastoupení bez ohledu na to, zda mu vznikla ještě jiná škoda než jen ta, jež spočívá v nákladech řízení. I když si je Ústavní soud vědom, že obecné soudy postupovaly v tomto bodě v souladu s tehdy platným ustanovením , přesto napadeným rozsudkem došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele ve smyslu y, a Ústavnímu soudu proto nezbylo, než podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovateli vyhovět, a v záhlaví uvedený rozsudek podle téhož zákona zrušit.