Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 791/02

Ústavní soud rozhodl dne 2. července 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti obchodní společnosti M., a.s., zastoupené JUDr. T. D., advokátem, proti postupu Finančního úřadu v Dobrušce při ověřování neplatnosti rozhodnutí ze dne 13. 11. 1998, čj. 26667/98/254973/5645,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížnost stěžovatelky směřuje proti postupu Finančního úřadu v Dobrušce, který jí sdělením ze dne 26. 6. 2002, čj. 26353/02/254970/1939, oznámil, že neověří podmínky neplatnosti shora označeného dodatečného platebního výměru o doměření daně z přidané hodnoty. Stěžovatelka tvrdí, že tímto odmítnutím finanční úřad porušil d (dále jen ""), neboť dodatečný platební výměr je dle jejího názoru neplatný, neboť neobsahuje číslo platebního výměru, jak požaduje ustanovení zákona ČNR č. , o správě daní a poplatků. Stěžovatelka proto žádá, aby Ústavní soud nálezem uložil Finančnímu úřadu v Dobrušce zahájit řízení o splnění podmínek osvědčení neplatnosti předmětného platebního výměru.

Ze spisu Finančního úřadu v Dobrušce, vedeného k rozhodnutí ze dne 13. 11. 1998, čj. 26667/98/254973/5645, a ze spisu Finančního ředitelství v Hradci Králové, vedeného k rozhodnutí ze dne 20. 9. 1999, čj. 1005/130/1999-ŠK, které si Ústavní soud vyžádal, mimo jiné vyplynulo, že správce daně vydal dne 13. 11. 1998 dodatečný platební výměr, kterým stěžovatelce doměřil daň z přidané hodnoty za rok 1996 v celkové výši 687 256,- Kč. Odvolání stěžovatelky směřující do podstaty věci Finanční ředitelství v Hradci Králové zamítlo rozhodnutím ze dne 20. 9. 1999, čj. 1005/130/1999-ŠK. Řízení o žalobě proti tomuto rozhodnutí finančního ředitelství Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 13. 1. 2000, čj. -10, zastavil z důvodu opožděného podání žaloby. Stěžovatelka následně podala žádost o přezkoumání rozhodnutí finančního ředitelství podle ustanovení § 55b zákona o správě daní a poplatků, které Ministerstvo financí nevyhovělo a rozhodnutím ze dne 31. 1. 2002, čj. , přezkum nepovolilo, když konstatovalo, že předmětné rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové není v rozporu s právními předpisy a ani se nezakládá na podstatných vadách řízení a okolnosti nasvědčují tomu, že daň byla stanovena ve správné výši.

K žádosti stěžovatelky o ověření neplatnosti rozhodnutí Finančního úřadu v Dobrušce ze dne 13. 11. 1998, čj. 26667/98/254973/5645, správce daně sdělil, že označené rozhodnutí obsahuje všechny zákonem stanovené náležitosti, neboť jak plyne z formulace ustanovení § 32 odst. 2 písm. b) zákona o správě daní a poplatků, rozhodnutí nemusí nutně obsahovat číslo platebního výměru. Předmětnému platebnímu výměru nebylo samostatné pořadové číslo přiděleno, a proto je neobsahuje.

Ústavní soud přezkoumal postup Finančního úřadu v Dobrušce při ověřování podmínek neplatnosti jeho dřívějšího rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka tvrdí, že předmětný dodatečný platební výměr je neplatný. Orgány veřejné moci, Finanční ředitelství v Hradci Králové v odvolacím řízení, Ministerstvo financí v řízení o povolení přezkoumání rozhodnutí podle § 55b zákona o správě daní a poplatků a Finanční úřad v Dobrušce při ověřování podmínek neplatnosti rozhodnutí, však dospěly k názoru opačnému. Podstatou ústavně právní argumentace se tak stal odlišný právní názor stěžovatelky na bezvadnost a tudíž i platnost dodatečného platebního výměru.

Princip subsidiarity procesních prostředků ve vztahu k ústavní stížnosti je v rozhodovací praxi Ústavního soudu vyjádřen stanoviskem, že ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, který nastupuje v případě selhání všech mechanismů ostatních (srov. Filip, Holländer, Šimíček, , Komentář, C.H. Beck, 2001, str. 330). Stěžovatelka však při ochraně svých práv nevyužila všech procesních prostředků, které zákon poskytuje, a zvoleným procesním postupem, jak shora uvedeno, se fakticky připravila o možnost meritorního soudního přezkumu napadeného rozhodnutí, neboť žalobu proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 20. 9. 1999, čj. 1005/130/1999-ŠK, podala po lhůtě stanovené zákonem, žalobu proti rozhodnutí Ministerstva financí podle ve znění , kterým byla omezena výluka "rozhodnutí procesní povahy", zřejmě nepodala vůbec.

K otázkám existence nulitních správních aktů Ústavní soud již dříve vyložil, že z důvodu účelnosti a ekvity bylo třeba rušit i nulitní rozhodnutí, přestože z hlediska teorie jde o akt pojmově nezrušitelný. K tomuto závěru vedla Ústavní soud skutečnost, že tehdejší platná právní úprava ( ve znění účinném do 31. 12. 2002) neumožňovala v takových případech soudům vydat deklaratorní rozhodnutí a takové akty se nadále představovaly jako správní rozhodnutí a jako exekuční titul byly zpravidla schopny citelně zasáhnout sféru práv a povinností osoby (srov. ÚS, sv. 18 č. 58,

sp. zn.

). Tato situace byla napravena až účinností , , podle kterého se lze domáhat vyslovení nicotnosti správního rozhodnutí, případně tuto nicotnost vysloví soud i bez návrhu (, ). Jestliže se tedy dodatečný platební výměr Finančního úřadu v Dobrušce v rozhodovací praxi správních orgánů jevil v souladu s principem presumpce správnosti správních aktů jako akt platný, pak stěžovatelka mohla a měla napadnout jeho platnost v podaném odvolání a správní žalobě, což však neučinila.

Pod zorným úhlem právních názorů shora vyložených a v daných souvislostech celého případu Ústavní soud přezkoumal postup správce daně při ověřování podmínek neplatnosti předmětného rozhodnutí, opodstatněnost stěžovatelčina tvrzení o porušení y však neshledal. Postup správce daně, způsob jeho sdělení a forma oznámení, že neshledal důvody k ověření neplatnosti, byly "po právu", toto sdělení nemá povahu meritorního rozhodnutí a jako takové není schopno zasáhnout do sféry chráněných ústavních práv a svobod, přičemž samotný odlišný právní názor stěžovatelky na bezvadnost, a tudíž i platnost předmětného rozhodnutí k posunutí věci do ústavně právní roviny a následnému zásahu Ústavního soudu nepostačuje.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 2. července 2003

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu