Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 87/03

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Jiřího Muchy ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatele J. L., zastoupeného JUDr. A. K., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. -11 ze dne 29. 11. 2002,

t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Stěžovatel podal dne 16. 2. 2003 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 18. 2. 2003. Návrh směřoval proti usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. -11 ze dne 29. 11. 2002, jímž bylo zastaveno řízení o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva financí č.j. ze dne 26. 8. 2002. Napadeným rozhodnutím bylo podle názoru stěžovatele porušeno ustanovení d (dále jen ""). Návrh byl podán včas.

K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. vedený u Vrchního soudu v Praze. Z předmětného spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel žalobou podanou u Vrchního soudu v Praze napadl rozhodnutí Ministerstva financí č.j. ze dne 26. 8. 2002, kterým nebylo povoleno přezkoumání rozhodnutí finančních orgánů ve smyslu zákona ČNR č. , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

Vrchní soud v Praze napadeným rozhodnutím žalobu zamítl. V odůvodnění pak uvedl, že rozhodnutí podle § 55b zákona o správě daní je pojmově z přezkumu soudem vyloučeno per definitionem. Není-li tu totiž nárok na povolení přezkoumání pravomocného rozhodnutí podle zákona o správě daní, není tu vůbec subjektivní právo, na kterém by účastník řízení mohl být zkrácen. Takové rozhodnutí proto je z přezkumu soudem vyloučeno podle (dále jen "") a contrario.

Stěžovatel podanou ústavní stížností brojil proti označenému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, protože podle jeho názoru nemá vyslovený právní názor Vrchního soudu oporu v zákoně o správě daní a došlo tak k porušení práva na spravedlivý proces podle y. Podle názoru stěžovatele z ustanovení citovaného zákona v kontextu dalších ustanovení jednoznačně vyplývá, že daňový subjekt za splnění zákonem stanovených podmínek má nárok na přezkoumání daňového rozhodnutí. Ke stanovisku Vrchního soudu v Praze, že stěžovatel mohl žalobou napadnout rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze, stěžovatel uvedl, že se neobracel na soud s vědomím, že soudy jsou žalobami přetíženy a že v jeho případě jde o tak jasné porušení právních předpisů ze strany správce daně, že mu postačí využít institutu přezkumného řízení. Stěžovatel proto navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem napadené rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv zakotvených vě, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním názorem vysloveným Vrchním soudem v Praze o povaze institutu přezkoumání rozhodnutí finančních orgánů mimo odvolací řízení. Ústavní soud se v této věci přiklonil k napadenému právnímu názoru obecného soudu a rovněž konstatoval, že rozhodnutí Ministerstva financí vydané podle § 55b zákona o správě daní je pojmově vyloučeno ze soudního přezkumu. Ústavní soud rozhodně nemůže souhlasit s argumentací stěžovatele o tom, že slovo "může" se vztahuje k vlastnímu přezkoumání. Ústavní soud především poukazuje na skutečnost, že uvedený přezkum je upraven v části V. označené jako "Mimořádné opravné prostředky". Podle ustanovení § 55b zákona o správě daní se "přezkoumání daňového rozhodnutí" rozpadá do dvou navazujících postupů. Především se nejdříve rozhoduje o tom, zda samotné přezkoumání daňového rozhodnutí bude povoleno, o této skutečnosti rozhoduje instančně vyšší správce daně. Teprve po kladném rozhodnutí (tj., že přezkoumání daňového rozhodnutí je povoleno), dochází k meritornímu přezkumu, který provádí správce daně, jenž rozhodl v posledním stupni. Ústavní soud se shodl s argumentací obecného soudu v tom, že nelze dovodit subjektivní právo stěžovatele na využití mimořádných opravných prostředků, a proto nebylo-li povoleno přezkoumání daňového rozhodnutí podle § 55b zákona o správě daní, nemohlo tím dojít k porušení subjektivního práva stěžovatele. Ústavní soud proto konstatoval, že napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze nedošlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.

Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. července 2003

JUDr. Pavel Holländer

předseda senátu