Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 236/03

Ústavní soud rozhodl dne 3. července 2003 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Jiřího Muchy, ve věci ústavní stížnosti F. S., zastoupeného JUDr. K. K., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. února 2003 sp. zn. , o odmítnutí dovolání, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2002 sp. zn. , rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. března 2002 sp. zn. , v trestní věci, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Návrhem podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 5. května 2003 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. února 2003 sp. zn. , o odmítnutí dovolání, jakož i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2002 sp. zn. a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. března 2002 sp. zn. . Rozsudkem nalézacího soudu ve znění usnesení odvolacího soudu byl stěžovatel uznán vinným pokračujícím trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle tr. zák. za použití tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků. Uvedenými rozhodnutími obecných soudů se stěžovatel cítí být dotčen v základním právu na soudní ochranu dle y, dále v základním právu na spravedlivý proces dle d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), základním právu na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí dle y, základním právu na osobní svobodu dle y, základním právu na rovnost účastníků dle y, v základním právu na veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů, v jeho přítomnosti a v právu vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům dle y a v základním právu na obhajobu dle y.

Porušení uvedených základních práv namítá s poukazem na porušení zákonné úpravy rekognice v trestním řízení, dále namítá akceptaci, dle jeho názoru absolutně neúčinného, důkazu videozáznamem v důkazním řízení, nesprávné označení svědkyně T. jako poškozené, jakož i nesprávné hodnocení provedených důkazů, nedostatečnou reakci na návrhy obhajoby a nenáležité hodnocení nebezpečnosti činu pro společnost.

Za účelem posouzení věci si Ústavní soud vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 1 spis sp. zn. .

Dle ustanovení senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy pátéd (

,

a další). Kromě toho Ústavní soud v uvedené souvislosti ve své judikatuře zaujal stanovisko, podle kterého z ústavního principu nezávislosti soudů (y) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů; jestliže obecné soudy respektují kautely dané ustanovením tr. řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (

a další).

Uvedené konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Při provádění i hodnocení důkazů se jak Obvodní soud pro Prahu 1, tak i Městský soud v Praze nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Závěry plynoucí z tohoto hodnocení, tj. posouzení podřazení daného případu pod příslušná zákonná ustanovení, jsou pak součástí nezávislosti soudního rozhodování.

Nalézací i odvolací soud při posuzování předmětné věci respektovaly kautely plynoucí z trestního řádu, respektovaly příslušná procesní ustanovení upravující zásadu vyhledávací, zásadu volného hodnocení důkazů, vymezení důkazu v trestním řízení, jakož i kautely transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozsudku, svoje rozhodnutí řádně, přiléhavě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily, přičemž soud odvolací přiléhavě reagoval na argumentaci obsaženou v odvolání stěžovatele do rozhodnutí nalézacího soudu. Napadenými rozhodnutími tudíž neporušily ani zákaz libovůle (, 4y, , 3y) ani základní práva na řádný proces ( a násl.y, Úmluvy). Shodné konstatování platí i pro posouzení ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. února 2003 sp. zn. , o odmítnutí dovolání. Soud dovolací vyčerpávajícím způsobem objasnil důvody, jimiž byl veden ve svém závěru, dle něhož předmětné dovolání zčásti nebylo podáno z důvodů uvedených v zákoně a zčásti bylo zjevně neopodstatněné [ a e) tr. řádu]. Nevybočil přitom z rámce zákonné úpravy dovolání v trestním řízení, jakož i z rámce své již ustálené judikatury a svým postupem a rozhodnutím nijak stěžovatele neomezil v jeho základním právu na spravedlivý proces.

K tvrzenému zásahu do základního práva plynoucího z y poznamenává Ústavní soud, že obsahem uvedeného ústavního ustanovení není základní právo, resp. svoboda, nýbrž jde o ústavní normu kompetenční, vymezující postavení soudů v ústavním systému České republiky.

K námitce porušení zákonné úpravy rekognice v trestním řízení Ústavní soud toliko připomíná, že rekognice, jako specifická forma výslechu, v dané věci svědka, jejímž účelem je identifikace osoby, není v trestním řízení prováděna obligatorně, nýbrž toliko tehdy, je-li tato identifikace důkazně relevantní. Důvodnost takového postupu pak je dána kautelami, jež pro trestní řízení vyplývají ze zásady volného hodnocení důkazů ( tr. řádu). Ústavní soud při hodnocení jeho ústavnosti posuzuje toliko dodržení zásady vyloučení svévole (, 4y, , 3y) a komplexu základních práv na řádný proces ( a násl.y, Úmluvy). Označení svědkyně T. jako poškozené pak v předmětném trestním řízení nemělo za následek žádné dotčení či omezení základních práv a svobod stěžovatele.

Pro uvedené nutno posuzovat návrh stěžovatele na zrušení v ústavní stížnosti napadených rozhodnutí za zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle , ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. července 2003