Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 771/02

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti Ing. B. F., zastoupeného JUDr. R. V., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 2. 2000, čj. -51, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 8. 2001, čj. -89, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 18. 12. 2002, doplněným podáními ze dne 14. 4. 2003 a ze dne 13. 5. 2003, se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek (správně usnesení) Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 2. 2000, čj.

-51, kterým byl na jeho majetek prohlášen konkurs a správcem konkursní podstaty ustanoven Ing. J. Š. Současně navrhl zrušit i potvrzující rozsudek (správně usnesení) Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 8. 2001, čj. -89. Uvedl, že ve věci podal též dovolání, které Nejvyšší soud ČR odmítl usnesením ze dne 25. 9. 2002, čj.

-254, jež bylo jeho právní zástupkyni doručeno dne 30. 10. 2002.

Stěžovatel vytýká obecným soudům nesprávné posouzení zjištěného skutkového stavu. Má za to, že k jeho argumentům nebylo v rámci řízení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka vůbec přihlédnuto, ačkoliv by jím tvrzené skutečnosti určitě vedly

k zamítnutí návrhu. Je i nadále přesvědčen, že návrh na konkurs byl podán osobou, která

k tomu nebyla aktivně legitimována. Obecné soudy se, dle jeho názoru, dostatečně nevypořádaly s jednostranným započtením ze dne 30. 6. 1998. Soud měl provádět dokazování ke skutečnostem mezi účastníky sporným. Postupem obecných soudů tak bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo zakotvené v d ("Listina") a y ("Ústava").

Vrchní soud v Olomouci, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti především vyjádřil pochybnosti o včasnosti podané ústavní stížnosti, a to vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 25. 9. 2002, čj.

-254, dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné. Dále uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje své argumenty a námitky proti rozhodnutí soudu prvého stupně, kterými se odvolací soud ve svém usnesení ze dne 16. 8. 2001 podrobně zabýval. Ke svým tvrzením stěžovatel v průběhu odvolacího řízení nenabídl žádné důkazy a nenabízí je ani ve své ústavní stížnosti. K posouzení toho, zda navrhovatel konkursu doložil svou tvrzenou pohledávku za stěžovatelem, nebylo jednání třeba nařizovat. Vyjádřil přesvědčení, že

k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces nedošlo a poukázal na usnesení Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

. Závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako opožděná, případně jako nedůvodná zamítnuta, a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením zjištěného skutkového stavu. Námitky uplatněné v ústavní stížnosti stěžovatel uvedl již v odvolání proti usnesení soudu prvého stupně a odvolací soud se s nimi, dle názoru Ústavního soudu, úplně a přesvědčivým způsobem vyrovnal. V odůvodnění ústavní stížnosti tak stěžovatel v podstatě opakuje argumenty, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy a staví tak Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu zakotvené v y, resp. právo na spravedlivý proces, zakotvené v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud neshledal ani namítané porušení y. Toto ustanovení samo o sobě subjektivní ústavně zaručené základní právo stěžovatele neobsahuje, neboť ve spojení s y jde především o institucionální záruku soudní pravomoci, nezávislosti soudů a soudců. Z ústavní stížnosti tedy nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. To, že se výsledek soudního řízení stěžovateli nezamlouvá, ještě nečiní z věci záležitost ústavněprávního charakteru.

Pokud jde o Vrchním soudem v Olomouci uplatněnou námitku, týkající se údajně opožděně podané ústavní stížnosti, Ústavní soud v tomto směru odkazuje na své sdělení uveřejněné pod č. 32/2003 Sb.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. července 2003