Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 587/02

Ústavní soud rozhodl dne 8. července 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti K. N., zastoupeného JUDr. B. M., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 7. 2002, čj. - 32,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v a d.

Stěžovatel tvrdí, že svým návrhem ze dne 11. 1. 2002 požadoval povolení obnovy řízení. Městský soud v Praze ve veřejném zasedání vyslechl svědka L. M. a usnesením stěžovatelův návrh zamítl. Městský soud se však nevyrovnal s dalším důkazem a to dopisem, který zaslal F. S. odsouzenému N. a ve kterém se doznává ke dvěma útokům a prohlašuje, že u soudu označí pravé pachatele. Soud tento nový důkaz pouze konstatoval, avšak nijak ho nehodnotil ani se s ním nevypořádal. Stěžovatelova stížnost proti rozhodnutí městského soudu byla Vrchním soudem v Praze zamítnuta, přičemž zmíněný dopis opět nebyl hodnocen jako nová skutečnost.

Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.

Ze spisu Městského soudu v Praze, sp.zn. , Ústavní soud zjistil, že usnesením tohoto soudu ze dne 6. 5. 2002, čj. - 21, byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení. Stěžovatelova stížnost proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 7. 2002, čj. - 32.

Ústavní soud po prostudování podstatných částí spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Dle ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu se povolí obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.

Ve stěžovatelově věci tedy jde o to, zda by stěžovatelem předložené nové důkazy a skutečnosti mohly odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci samé či nikoli. V této otázce se Ústavní soud plně ztotožňuje s názorem obecných soudů, že tyto nové důkazy a skutečnosti by jiné rozhodnutí ve věci samé odůvodnit nemohly.

Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že není oprávněn přehodnocovat hodnocení důkazů již provedených obecnými soudy a mohl by zasáhnout pouze tehdy, pokud by skutkové okolnosti případu a právní závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu. O takový případ však evidentně nejde. Obecné soudy své právní závěry rovněž řádně a věrohodně odůvodnily.

Není pravdou, že se městský soud se nezabýval dopisem spoluodsouzeného F.S., neboť tento soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí důvody, pro které nepovažuje změnu výpovědi F. S. za novou skutečnost, která by mohla odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci samé. Z původních soudních rozhodnutí, jimiž byl stěžovatel uznán vinným z trestných činů, totiž vyplývá, že proti stěžovateli svědčí mnohé důkazy zcela nezávisle na výpovědi spoluodsouzeného S. a její změna by tedy nemohla jakkoli ovlivnit závěr o stěžovatelově vině a proto neexistuje důvod pro povolení obnovy řízení. Důvodem obnovy by naopak byla změna výpovědi, která v předchozím řízení hrála roli klíčového a rozhodujícího důkazu proti obviněnému, což byl zřejmě případ stěžovatelem zmíněné "jiné trestní věci u Krajského soudu v Plzni", avšak nikoli případ možné změny výpovědi spoluodsouzeného S. Z tohoto důvodu nelze považovat jeho nevyslechnutí u hlavního líčení za procesní pochybení, které by mohlo založit protiústavnost zamítavého rozhodnutí o stěžovatelově návrhu na obnovu řízení.

Pokud stěžovatel tvrdí, že spoluodsouzený F. S. podal návrh na obnovu řízení u Městského soudu v Praze, ve kterém prohlašuje, že se stěžovatel nedopustil některých skutků, za které byl odsouzen a že tyto skutky spáchal sám, je povinností Městského soudu v Praze tuto skutečnost znovu posoudit a vydat nové rozhodnutí o přípustnosti obnovy řízení.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím vrchního soudu nebyla ústavně zaručená práva stěžovatele nijak dotčena. Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, v souladu s ustanovením o Ústavním soudu, ve znění , odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 8. července 2003

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu