Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 248/02

Ústavní soud rozhodl v senátu, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti P. M., zastoupeného advokátem JUDr. J. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2002, č.j. -21, a proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 24. 5. 1999, č.j. 4012/98/FŘ/130, t a k t o:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Stěžovatel se domáhal zrušení výše označených rozhodnutí s tím, že podle jeho přesvědčení soud, který zamítl žalobu proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně (4012/98/FŘ/130), jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Uherském Hradišti [40926/98/336911/4113], kterým mu byla dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty ve výši 268 889,- Kč, porušil d (dále jen " ") a y ČR. Stěžovatel zejména namítl, že orgány veřejné moci pominuly jednak jeho návrh na provedení důkazů a jednak se nezabývaly tím, že totožný skutečný stav věci byl u dvou daňových subjektů zhodnocen zcela odlišně, když stěžovatelem vydaná faktura na zprostředkovatelské služby nebyla uznána jako tzv. odpočitatelný výdaj, s poukazem na neprokázání uskutečnění plnění, avšak u jeho smluvního partnera byla za přijaté plnění doměřena daň z přidané hodnoty.

Ústavní stížnost byla posouzena jako včasná [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")], a protože byla i z hlediska dalších formálních podmínek ve shodě se zákonem [ , , a zákona], Ústavní soud mohl přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady pro její meritorní projednání [ zákona]. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů.

Ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod a zčásti nepřípustná, protože stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které k ochraně práva poskytuje.

Pokud stěžovatel namítá, že správce daně připustil, aby totožný skutkový případ byl posouzen odlišně, pak je třeba konstatovat, že tato námitka uplatněná v odvolání proti platebnímu výměru nebyla v řízení před krajským soudem řádně vznesena, a nelze ji proto nově uplatnit v řízení o ústavní stížnosti, protože takový postup znamená ve vztahu k neuplatněné námitce nevyčerpání všech procesních prostředků ve smyslu ust. zákona. Ústavní soud již v minulosti ve svém nálezu formuloval právní názor (v dané věci závazný), podle něhož: "Podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jež k ochraně práva poskytuje, není v případě procesních prostředků, které jsou ovládány zásadou dispozitivní a nikoli zásadou revizní, splněna pouhým uplatněním procesního prostředku ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytností namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení jednoduchého práva, v němž se dané základní právo, resp. svoboda, promítá. V opačném případě, z pohledu důvodu obsaženého v ústavní stížnosti, nebyly vyčerpány všechny možnosti právní ochrany, a tudíž nebyla ani splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jež k ochraně práva poskytuje, a tím i podmínka přípustnosti ústavní stížnosti" [nález ze dne 13. 7. 2000 ve věci

sp. zn.

in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 19, č. 111, Praha, 2000 nebo Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V.: o Ústavním soudu - komentář, C.H. Beck, Praha, 2001, str. 337]. V této části bylo nutno ústavní stížnost posoudit jako nepřípustnou ve smyslu zákona z důvodů obsažených v ust. zákona. Na okraj Ústavní soud dodává, že pokud jeden ze subjektů dvoustranného závazkového vztahu neunese v daňovém řízení důkazní břemeno a neprokáže, že přijal na základě tohoto vztahu plnění použitá na dosažení obratu, nebrání tato skutečnost, aby částka vyplacená údajně za toto neprokázané plnění byla u druhého subjektu podrobena dani z přidané hodnoty.

Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí [ y ČR], zejména respektuje skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

Z obsahu ústavní stížností napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně a rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně zásah do práv, kterých se stěžovatel dovolává, zjištěn nebyl. Soud na základě žaloby přezkoumal rozhodnutí finančního ředitelství v rozsahu uplatněných žalobních námitek a přezkoumal i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že postup finančního ředitelství je v souladu s příslušnými ustanoveními , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Důvodně proto žalobu zamítl. Krajský soud v odůvodnění rozsudku přesvědčivě vyložil, proč pokládá za správný závěr finančního ředitelství, že stěžovatel v průběhu řízení neprokázal reálnou existenci nároku na odpočet daně z přidané hodnoty a nesplnil tak podmínky dané pro uplatnění tohoto nároku dle ust. . Obecný soud se v rozsahu uplatněných žalobních vývodů danou věcí zabýval a s těmito tvrzeními stěžovatele se zákonem stanoveným způsobem vypořádal [ ], takže z hlediska ústavnosti [ y ČR] nelze proto tomuto soudu cokoli vytknout. To platí i o jeho závěrech, že finanční ředitelství nevybočilo z rámce volného hodnocení důkazů a že zvolený postup zjištění rozhodných skutečností není v rozporu s příslušnými ustanoveními a daňového řádu. Stěžovatel pouze polemizuje s právními závěry, které přijal obecný soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, avšak tvrzení obsažená v ústavní stížnosti neposunují věc do ústavně právní roviny a nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť uvedené námitky byly předmětem úvah při rozhodování v předchozím řízení a krajský soud se s nimi ústavně konformním způsobem vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Ústavní soud proto neshledal důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, zasáhl do nezávislého soudního rozhodování a zrušil ústavní stížností napadené rozhodnutí.

Ve zbývající části proto senát Ústavního soudu ČR podanou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§ 43 odst. 3 zákona].

V Brně dne 8. července 2003

Vojtěch Cepl

předseda senátu