Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 140/02

Ústavní soud rozhodl v senátu, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti Ing. P. O. a Ing. J.O., zastoupených JUDr. R. J., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 12. 2001, č.j. -217, t a k t o:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Stěžovatelé se domáhali zrušení výše označeného usnesení s tím, že podle jejich přesvědčení Nejvyšší soud ČR, který usnesením odmítl jako opožděné jejich dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2001 [ -165], kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. 10. 2000 [ -141], jímž okresní soud zamítl návrh stěžovatelů na zrušení věcného břemene odpovídajícímu právu chůze a jízdy přes jimi vlastněný pozemek, porušil jejich ustavně zaručená práva svobody garantované d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále práva dle y, , 2 a 4 a y.

Stěžovatelé Nejvyššímu soudu v podstatě vytýkají, že odmítl jako opožděné jejich dovolání, které bylo podáno opožděně v důsledku toho, že krajský soud stěžovatele nepoučil o možnosti podat dovolání, ačkoli to bylo jeho zákonnou povinností a tím porušil jejich práva na spravedlivý proces a soudní ochranu. Poučovací povinnost soudu podle stěžovatelů vyplývá i z nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

. Stěžovatelé se domnívají, že vzhledem k datu vydání dovoláním napadeného rozhodnutí, jímž byl 24. leden 2001, se délka lhůty stanovená k podání dovolání řídila ustanovením ve znění účinném od 1. 1. 2001, a to proto, že nová úprava je pro stěžovatele nepochybně příznivější, protože dobu k podání dovolání prodlužuje z jednoho na dva měsíce. Ustanovení přechodných ustanovení [část dvanáctá, hlava I, bod 17], podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, jsou v rozporu s y a , . odst. 1, 2, 4 y, protože nerespektují pravidlo, že nové úpravy se použije tam, kde je to pro občana příznivější a zužují tak právo občana právně relevantním způsobem kritizovat rozhodnutí soudu. Pokud dojde k rozšíření podmínek pro realizaci takového oprávnění občana vůči státnímu orgánu, z hlediska principů výkonu státní moci je třeba příznivější úpravu aplikovat bezvýjimečně na všechny případy, kde je taková aplikace ještě dost dobře možná. Z uvedených důvodů navrhli stěžovatelé zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Pro úplnost se dodává, že stěžovatelé již dříve ústavní stížností napadli výše uvedená rozhodnutí krajského a okresního soudu, avšak tato stížnost musela být jako opožděná odmítnuta, což vyplývá z usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2002, sp.zn.

.

Ústavní stížnost byla posouzena jako včasná [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")], a protože byla i z hlediska dalších formálních podmínek ve shodě se zákonem [ , , a zákona], Ústavní soud mohl přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady pro její meritorní projednání [ zákona]. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatelům se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí [ y ČR], zejména respektuje skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

Z obsahu usnesení Nejvyššího soudu [ -217] bylo zjištěno, že označený soud poté, co zjistil, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení provedeném podle znění [ ] účinného do 31.12. 2000, konstatoval, že dovolání podané dne 9. 4. 2001, směřující proti rozsudku, jenž nabyl právní moci dne 9. 2. 2001, nebylo podáno v zákonné lhůtě 1 měsíce. Proto je jako nepřípustné odmítl. Tomuto postupu nelze nic vytknout, když je nepochybné, že soud neměl povinnost poučit stěžovatele o možnosti podat dovolání, jehož přípustnost vyplývala nikoli ze zákona, ale závisela na úvaze dovolacího soudu. K tomu srov. nález Ústavního soudu ve věci vedené pod

sp. zn.

[in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 6, nález č. 84, Praha 1996] nebo usnesení Ústavního soudu ve věci vedené pod

sp. zn.

[in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 9, usnesení č. 21, Praha 1997]. Argumentace právním názorem vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu ve věci vedené pod

sp. zn.

proto není přiléhavá.

Ve smyslu shora uvedeného nelze akceptovat namítané porušení ústavně garantovaných práv a svobod. Opožděným podáním procesního prostředku, který jinak k ochraně práva poskytuje (v daném případě dovolání), stěžovatelé sami svým jednáním způsobili, že rozhodnutí soudu nižšího stupně nebylo (nemohlo být) přezkoumáno soudem instančně nadřízeným. Ústavní soud proto neshledal důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, zasáhl do nezávislého soudního rozhodování a zrušil ústavní stížností napadené rozhodnutí.

Proto senát Ústavního soudu ČR podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§ 43 odst. 3 zákona].

V Brně dne 8. července 2003

Vojtěch Cepl

předseda senátu