Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 558/02

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. J., zastoupeného Mgr. J. H., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2002, sp. zn. , spojené s návrhem na vypuštění poslední věty 2. odstavce ust. , o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na údajné porušení a d domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2002, sp. zn. , kterým byl zamítnut jeho návrh na vydání rozhodnutí o neplatnosti volby kandidáta do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Stěžovatel dále navrhl, resp. "dal Ústavnímu soudu na zvážení, zda není účelnější ke dni voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR vypustit" poslední větu druhého odstavce ust. , o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že stěžovatel společně s Ing. J. J. podal dne 24. 6. 2002 návrh na rozhodnutí o neplatnosti volby kandidáta - J. F., zvolené za KSČM ve volebním kraji Středočeském. Neplatnost této volby odůvodňovali navrhovatelé v zásadě tím, že do počtu platných hlasů by měly být též zařazeny takové hlasy voličů, kdy v úřední obálce bylo obsaženo více hlasovacích lístků. V důsledku toho by prý kandidátka J. F. nemohla získat mandát, neboť by připadl jinému volebnímu kraji (Olomouckému volebnímu kraji). Nejvyšší soud podrobně poukázal na příslušnou zákonnou úpravu a zejména pak na ust. , podle kterého je neplatný hlas voliče, je-li v úřední obálce několik hlasovacích lístků.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že podle jeho názoru "je zcestná logika", slučující pojmy neplatný hlas a neplatný hlasovací lístek, čímž podle něj vzniká "prostor pro diskriminaci voličů, kandidátů a volebních krajů". Podle stěžovatele má hlas voliče být použit v přerozdělování mandátů mezi politické strany, hnutí a koalice v poměru určeném ostatními voliči, kteří volili konkrétní politickou stranu, hnutí nebo koalici, a tudíž je nutno takový hlas započítat mezi platné hlasy pro všechny strany, hnutí a koalice. Z toho vyplývá, že takovým platným hlasem dojde k ovlivnění velikosti mandátového čísla, od kterého se odvíjí počet mandátů pro volební kraj.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou návrhu je zejména polemika stěžovatele s právním názorem Nejvyššího soudu a Státní volební komise, jak postupovat v případě, že v úřední obálce je vloženo několik hlasovacích lístků. V prvé řadě je na místě připomenout rozdíl mezi ochranou tzv. objektivního volebního práva, jež je soustředěno do období po vyhlášení volebních výsledků, a tzv. subjektivního volebního práva. Při rigorózním trvání na požadavku, že ústavní stížnost (na rozdíl od volební stížnosti) může podat jen přímo dotčený subjekt, jehož ústavně zaručená práva byla porušena zásahem orgánu veřejné moci, by bylo možno stížnost stěžovatele odmítnout jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou. Do stěžovatelových základních práv nebo svobod totiž zjevně z hlediska merita věci nemohlo být zasaženo. Jelikož však stěžovatel zároveň tvrdil, že procesní postup Nejvyššího soudu byl v rozporu s jeho právem na soudní ochranu podle d a protože stěžovatel byl účastníkem řízení před Nejvyšším soudem, Ústavní soud napadené rozhodnutí přezkoumal, přičemž v postupu ani v závěrech Nejvyššího soudu neshledal nic protiústavního. Nejvyšší soud se věcí řádně zabýval, své rozhodnutí, vydané v zákonné lhůtě, patřičně odůvodnil a neporušil tak žádné základní právo stěžovatele, který byl v předmětném řízení v postavení navrhovatele.

Pouze pro úplnost lze doplnit, že výklad ve věci samé, použitý Nejvyšším soudem, není rozhodně protiústavní a k porušení zásad všeobecného, rovného a přímého volebního práva a svobodné soutěže politických sil v žádném případě nedošlo. Námitkám stěžovatele, resp. jeho jinému právnímu názoru, kterým vlastně z materiálního hlediska zpochybňuje celé výsledky voleb, nelze přiznat ústavněprávní relevanci.

Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta v souladu s ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, aniž se Ústavní soud podrobně zabýval jejími drobnějšími formálními nedostatky, jelikož by to z hlediska její podstaty bylo nadbytečné. Je-li ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím podle konstantní judikatury Ústavního soudu i akcesorický návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení. Aktivní legitimaci k podání takového návrhu totiž nelze přenášet na ty, kteří nejsou ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni a jinak takové oprávnění nemají.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 8. července 2003

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

předseda I. senátu Ústavního soudu