Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 781/02

Ústavní soud rozhodl dne 9. července 2003 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Jiřího Muchy, ve věci ústavní stížnosti L. S., zastoupeného J. J., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. října 2002 č. j. -686 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. července 2002 č. j. -632 v trestní věci, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Návrhem podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 20. prosince 2002 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. října 2002 č. j. -686 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. července 2002 č. j. -632 v trestní věci. Uvedenými rozhodnutími obecných soudů se cítí být dotčen v základním právu na soudní ochranu, vyplývajícím z d (dále jen ""), z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a z Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), jakož i a y.

Ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. , jejž si Ústavní soud vyžádal a který mu byl předložen dne 27. června 2003 po přijetí rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání v dané trestní věci spoluodsouzeného M. K., jakož i z příloh ústavní stížnosti bylo zjištěno následující:

Rozsudkem soudu I. stupně byl stěžovatel uznán vinným spácháním trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., pročež mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání čtyř let. K odvolání státního zástupce i stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. října 2002 č. j. -686 uvedený rozsudek nalézacího soudu zrušil a za podmínek ustanovení § 259 odst. 3 tr. řádu stěžovatele nově uznal vinným ze spáchání trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 2 tr. zák. a uložil mu trest odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání čtyř let a trest zákazu činnosti na dobu čtyř let.

Ústavní stížnost oběma rozsudkům obecných soudů vytýká porušení kautel, plynoucích ze zásady vyhledávací dle § 2 odst. 5 tr. řádu, ze zásady volného hodnocení důkazů dle § 2 odst. 6 tr. řádu a konečně z kautel, vyžadovaných tr. řádem pro odůvodnění rozsudku dle § 125 tr. řádu. Dle přesvědčení stěžovatele, navzdory uplatnění všech uvedených námitek již v odvolání proti rozhodnutí nalézacího soudu, soud odvolací uvedené deficity nenapravil, a tudíž i jeho rozhodnutí trpí stejnými vadami, jak je tomu u rozhodnutí soudu I. stupně. Dále stěžovatel namítá porušení zákonných podmínek zahájení trestního stíhání proti němu - jako uprchlému (§ 302 a násl. tr. řádu) a konečně soudům vytýká, že se ve svých rozhodnutích nevypořádaly s námitkou nezákonnosti prohlídky jiných prostor, provedené v předmětném trestním řízení.

Dle ustanovení senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy pátéd (

,

a další). Kromě toho Ústavní soud v uvedené souvislosti ve své judikatuře zaujal stanovisko, podle kterého z ústavního principu nezávislosti soudů (y) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů; jestliže obecné soudy respektují kautely dané ustanovením tr. řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (

a další).

Uvedené konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se Vrchní soud v Praze nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Závěry plynoucí z tohoto hodnocení, tj. posouzení podřazení daného případu pod příslušná zákonná ustanovení, jsou pak součástí nezávislosti soudního rozhodování.

Vrchní soud při posuzování předmětné věci plně respektoval všechny kautely, plynoucí z trestního řádu, respektoval příslušná procesní ustanovení upravující zásadu vyhledávací, zásadu volného hodnocení důkazů, jakož i kautely transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozsudku, svoje rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, přičemž reagoval na argumentaci obsaženou v odvolání stěžovatele do rozhodnutí nalézacího soudu, a tom rámci i reflektoval některé jeho nedostatky a vyvodil z nich odpovídající závěry. Odvolací soud v tom rámci přiléhavě odůvodnil své stanovisko k námitce absence podmínek zahájení trestního stíhání proti stěžovateli, jako uprchlému, jakož i k námitce nezákonnosti provedení prohlídky jiných prostor v předmětném trestním řízení. Konstatoval, že ani v jednom z uvedených případů neshledal omezení procesních práv stěžovatele, přičemž v uvedeném kontextu vyslovil procesní způsobilost předmětných důkazů. Napadeným rozhodnutím tudíž neporušil ani zákaz libovůle ( a 4y, a 3y) ani základní právo na řádný proces ( a násl.y, Úmluvy, Paktu). Namítá-li stěžovatel i dotčení v tvrzených základních právech a svobodách, plynoucích z y, nezbývá než v této souvislosti odkázat na judikaturu Ústavního soudu (nález

sp. zn.

), dle níž toto ustanovení neobsahuje základní práva a svobody, nýbrž představuje v první řadě ústavní výraz nezávislosti soudů (soudní moci), její vazbu toliko a výlučně na moc zákonodárnou, jakož i výraz oddělenosti moci soudní a výkonné, jako vyloučení možnosti exekutivního normování rozhodovací činnosti soudů. K tvrzenému zásahu do základního práva plynoucího z y Ústavní soud toliko poznamenává, že obsahem uvedeného ústavního ustanovení není základní právo, resp. svoboda, nýbrž jde o ústavní normu kompetenční, vymezující postavení soudů v ústavním systému České republiky.

Ze všech uvedených důvodů nutno posuzovat návrh stěžovatele na zrušení v ústavní stížnosti napadených rozhodnutí za zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle , ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. července 2003