Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 291/02

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného Mgr. P. Š., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2002, sp. zn. , a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 10. 2000, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení a d domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2002, sp. zn. , a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 10. 2000, sp. zn. . Obvodní soud pro Prahu 1 citovaným rozsudkem rozhodl, že žalovaný v dané právní věci, společnost T., a. s., je povinna zaplatit stěžovateli částku 148, 64 DM s příslušenstvím. Žalobu stěžovatele s návrhem na zaplacení další částky ve výši 5 551, 36 DM soud zamítl. Městský soud v Praze jako soud odvolací uvedené rozhodnutí potvrdil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že se v řízení před obecnými soudy domáhal po vedlejším účastníkovi řízení, společnosti T., a. s., zaplacení částky 5 700 DM s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené tím, že dne 18. 9. 1994 zbytečně absolvoval spolu se svými hosty cestu z Pasova do Prahy na divadelní představení "Jesus Christ Superstar", když si na toto představení objednal u vedlejšího účastníka - který měl jeho realizaci zajistit - vstupenky, ten však svoji povinnost nesplnil, protože je včas neupozornil, že se představení nekoná. Soudy stěžovateli přiznaly pouze náhradu cestovních nákladů a nikoliv další škodu ve výši 5 000 DM, která mu podle něj vznikla tak, že zaplatil každému ze svých hostů jako odškodné za zbytečnou cestu částku ve výši 500 DM. V této skutečnosti spatřuje stěžovatel porušení svých výše uvedených základních práv, když je toho názoru, že mu právo na náhradu škody mělo být přiznáno v požadované výši.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ze shromážděných podkladů ke zkoumanému případu Ústavní soud zjistil, že, soud prvního stupně k otázce údajného odškodnění pro každého z hostů stěžovatele ve výši 500 DM odkázal na ust. , podle kterého se hradí skutečná škoda a ušlý zisk, přičemž konstatoval, že pokud se stěžovatel sám rozhodl své hosty odškodnit tím, že každému dobrovolně vyplatil 500 DM, aniž k tomu byl smluvně zavázán, nemůže se těchto částek jako své škody nyní domáhat na žalovaném. Odvolací soud konstatoval, že stěžovatel neprokázal, že by mu vznikla jiná škoda, než za pohonné hmoty a opotřebení vozidla. V rovině pouhého tvrzení tak zůstalo, že sám zvolil formu satisfakce za údajnou ztrátu času a "psychické strádání", způsobené prý tím, že se představení nekonalo. K uvedeným právním závěrům obecných soudů nelze podle názoru Ústavního soudu nic podstatného doplnit.

Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo provádět dohled nad jejich rozhodovací činností, do které je povinen zasáhnout pouze tehdy, pokud zásahem orgánu veřejné moci dojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní stížnost spočívá v pouhé polemice s řádně zdůvodněnými právními závěry soudů a námitka ohledně porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu d tak nemůže obstát. Soudní řízení proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté d a rozsudek je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování ( y), jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout.

Jelikož Ústavní soud neshledal, že by postupem a rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení stěžovatelových základních práv nebo svobod, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 9. července 2003

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

předseda I. senátu Ústavního soudu