Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 553/01

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. K. J., zastoupeného JUDr. M. K., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. , a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení , a d domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. , a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. . Uvedeným usnesením Městský soud v Praze odmítl odvolání stěžovatele proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 3. 2000, sp. zn. , kterým bylo v právní věci žalobce J. J. (vedlejšího účastníka řízení před Ústavním soudem) proti stěžovateli jako žalovanému rozhodnuto tak, že řízení ohledně částky 2 759,70 Kč bylo zastaveno, a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení z částek 725 Kč a 1 022,33 Kč.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že vedlejší účastník - který je jeho bratrem - se žalobou domáhal, aby soud stěžovateli uložil náhradu výdajů, spojených s výkonem vlastnického práva k nemovitostem. Poté, co soud prvního stupně rozhodl shora uvedeným způsobem, podal stěžovatel proti tomuto rozhodnutí odvolání, Městský soud v Praze však toto odvolání odmítl, jelikož shledal, že odvolání bylo podáno po zákonné lhůtě. Dovolání stěžovatele proti tomuto usnesení bylo napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu zamítnuto. Stěžovatel je toho názoru, že "dovolací soud vycházel při formulaci svého právního názoru sice striktně z dikce zákona, pominul však lidské schopnosti navrhovatele této dikci vyhovět". Stěžovatel se sice v místě bydliště zdržoval, jak požadovalo ust. v tehdy platném a účinném znění, avšak zásilku prý nemohl převzít "objektivně, v důsledku svého zdravotního stavu" a její nepřevzetí tak nebylo způsobeno jeho omisivním jednáním.

Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení před Ústavním soudem plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a vyjádřil přesvědčení, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. Rovněž Městský soud v Praze stručně uvedl, že nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou a navrhuje její zamítnutí.

II.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou této stížnosti je zejména názor stěžovatele, lišící se od závěrů obecných soudů, na otázku, zda v daném případě došlo k včasnému či pozdnímu podání odvolání. Jak vyplývá z veškerých shromážděných materiálů, zejména ze samotných napadených rozhodnutí a z příslušného spisového materiálu (spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. ), rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, jako soudu prvního stupně, byl stěžovateli doručován řádně do vlastních rukou, přičemž při prvním pokusu o doručení dne 26. 4. 2000 nebyl adresát zastižen. Ani následující den při novém pokusu o doručení zastižen nebyl, a proto byla zásilka uložena na poště, o čemž byl stěžovatel vyrozuměn. Třetí den od uložení rozsudku (srov. ust. , v tehdy platném a účinném znění) připadl na neděli 30. 4. 2000, 1. 5. 2000 byl svátek a dnem doručení tedy bylo úterý 2. 5. 2000. Patnáctidenní odvolací lhůta ( ) tak skončila 17. 5. 2000, a jelikož odvolání bylo podáno až dne 24. 5. 2000 (ačkoliv si stěžovatel zásilku vyzvedl již 11. 5. 2000), stalo se tak zjevně po jejím uplynutí.

Závěry obecných soudů jsou proto v tomto směru správné a stěžovatelovy výhrady, spočívající zejména v názoru, že, ač se v místě bydliště zdržoval, měla být pečlivěji přezkoumána otázka jeho tvrzené "objektivní neschopnosti" dostavit se na poštu a zásilku si převzít, se Ústavnímu soudu s ohledem na všechny okolnosti zkoumaného případu nejeví relevantními. Stěžovatel si navíc, jak výše uvedeno, zásilku převzal v době, kdy ještě mohl odvolání podat ve lhůtě. Ústavní soud pouze pro úplnost (jako obiter dictum) připomíná, že není jeho úkolem být jakousi další instancí v systému všeobecných soudů, perfekcionisticky přezkoumávající veškerá možná či tvrzená pochybení těchto soudů v oblasti jednoduchého práva, ale jeho povinností je reagovat pouze na zásahy orgánů veřejné moci svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že nezbývá než konstatovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele. K takové situaci v dané věci podle zjištění Ústavního soudu rozhodně nedošlo.

Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná v souladu s ustanovením , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 9. července 2003

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

předseda I. senátu Ústavního soudu