Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 166/03

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti F. a J. B, oba zastoupeni JUDr. A. N., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. ,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení , a , a d, domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým s odůvodněním, že nebyl shledán důvod pro postup dle , nebylo vyhověno jejich návrhu na přikázání věci, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , Okresnímu soudu v Třebíči. Současně navrhovali, aby usnesením Ústavního soudu byla připuštěna možnost přikázání věci Okresnímu soudu v Třebíči.

Porušení svých práv spatřují v tom, že neměli možnost se vyjádřit k nesouhlasnému stanovisku žalobkyně k návrhu na přikázání věci Okresnímu soudu v Třebíči. (Tato měla tvrdit, že nejsou dány důvody dle a že obdobný návrh stěžovatelé dali již v roce 1993 a 1997.) V svém návrhu stěžovatelé argumentovali především zdravotními potížemi a dále důvody rychlejšího a hospodárnějšího projednání věci s ohledem na výpovědi jimi navrhovaných svědků. Pro žalobkyni přitom svědčí jen jeden svědek, který s ní žije ve společné domácnosti a který dle názoru stěžovatelů nemůže být považován za věrohodného. Z důvodů přetrvávajícího podezření o podjatosti Okresního soudu v Českých Budějovicích navrhují přikázání věci jinému soudu, argumentují tím, že od podání žaloby mají oba trvalé bydliště v Moravských Budějovicích, okr. Třebíč. Závěry Nejvyššího soudu ČR považují za nesprávné, neboť jejich věci se u Okresního soudu v Českých Budějovicích zabývá již čtvrtý soudce, a nelze proto uplatnit dostatečně princip dle d.

Z obsahu připojeného spisu a odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v řízení, vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích, o návrhu stěžovatelů (v řízení u obecných soudů žalovaných) na obnovu řízení, vedeného u tohoto soudu pod, sp. zn. , a u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod, sp. zn. , podali tito návrh na přikázání věci Okresnímu soudu v Třebíči. Nejvyšší soud ČR, jakožto soud nejblíže společně nadřízený oběma soudům, návrhu nevyhověl, neboť neshledal okolnosti, které by odůvodňovaly přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti podle V odůvodnění uvedl, že samotná skutečnost, že žalovaní mají bydliště mimo obvod působnosti Okresního soudu v Českých Budějovicích, není natolik výjimečná, aby byla důvodem k přikázání věci jinému soudu, výjimečná není ani okolnost, že jsou stěžovatelé v důchodovém věku a mají zdravotní potíže. Nejvyšší soud ČR přihlédl k tomu, že žaloba na obnovu řízení, jako mimořádný opravný prostředek, je právním institutem, pomocí kterého lze dosáhnout nápravy ve věci, v níž nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně nebo správně, a proto je k jejímu projednání příslušný soud, který o věci rozhodoval v prvním stupni. Přikázání věci soudu, který v prvém stupni nerozhodoval, tedy není v posuzovaném případě vhodným opatřením k hospodárnějšímu, rychlejšímu a po skutkové stránce spolehlivějšímu a důkladnějšímu projednání věci.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. , z hlediska kompetencí daných mu u ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté d, a dospěl k závěru, že není důvodná.

V ustanoveních občanského soudní řádu, kterými je upravena místní i věcná příslušnost soudů, se promítá ústavní zásada, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Ustanovení , na jehož základě stěžovatelé přikázání věci jinému soudu požadují, tuto zásadu zákonným způsobem prolamuje, a to s ohledem na vhodnost delegace jinému než místně příslušnému soudu z důvodu hospodárnosti či rychlosti řízení. Rozhodování o této delegaci, na níž není právní nárok, pak zákon svěřuje do výlučné pravomoci obecným soudům a Ústavnímu soudu, jak vyplývá z výše uvedeného, nepřísluší jejich rozhodnutí (pokud postupují v souladu s d) přehodnocovat. Nejvyšší soud ČR, jako soud příslušný k rozhodnutí o delegaci, své rozhodnutí, kterým návrh stěžovatelů zamítl, řádně odůvodnil, přitom z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že se námitkami stěžovatelů zabýval, avšak dospěl k odlišnému závěru, totiž, že přikázání věci v řízení o návrhu na obnovu řízení, soudu, který v prvém stupni nerozhodoval, není v posuzovaném případě vhodným opatřením k hospodárnějšímu, rychlejšímu a po skutkové stránce spolehlivějšímu a důkladnějšímu projednání věci. Uvedeným závěrům Nejvyššího soudu ČR nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout a porušení žádných ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele neshledal Ústavní soud ani v procesním postupu Nejvyššího soudu ČR. Z nevyplývá pro soud striktní povinnost zasílat vyjádření protistrany k návrhu na zahájení řízení k další replice. V dané věci navíc byl ve vyjádření uveden pouze stručný nesouhlas s návrhem stěžovatelů a poukaz na opakování jejich argumentace z předchozích návrhů, kterou se soudy pečlivě zabývaly. Již z tohoto důvodu proto nebylo účelné vyžadovat stanovisko stěžovatelů k vyjádření účastníka řízení k návrhu na přikázání věci jinému soudu.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR nebylo rozhodováno o námitce podjatosti soudců Okresního soudu v Českých Budějovicích. Pokud stěžovatelé, jak uvádí v ústavní stížnosti, měli pochybnosti o nepodjatosti soudkyně JUDr. Marie Č., bylo na místě postupovat dle .

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud ČR rozhodoval v souladu s principy hlavy páté d, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelé neztotožňují s jeho závěry, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. července 2003

JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.

předseda senátu