Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 247/03

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. M., zastoupeného JUDr. V. L., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 1. 2003, čj. - 70,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 5. 2003, se stěžovatel domáhal zrušení výše označeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2002 čj. - 54, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 10. 5. 2000 čj. - 39. Tímto rozsudkem okresní soud zamítl návrh stěžovatele na určení, že prodej stavebního stroje DH 113, uskutečněný na objednávku žalovaného prostřednictvím A. O., je neplatný, a zamítl jeho žalobu na zaplacení 250 000,-- Kč.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že rozhodnutími krajského soudu i Nejvyššího soudu ČR, jako orgánů veřejné moci, bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu, zakotvené v článku 36 odst. 1 a d (dále jen ""). Krajský soud v Brně odňal stěžovateli, podle jeho názoru, možnost jednat před soudem, a tím mu znemožnil uplatnění jeho procesních práv, přičemž toto pochybení Nejvyšší soud ČR nenapravil. Podle má soud právo projednat a rozhodnout věc bez přítomnosti účastníka pouze tehdy, pokud účastník byl řádně předvolán. Stěžovatel však nebyl ani předvolán, ani nebyl o jednání vyrozuměn, proto krajský soud neměl věc vůbec projednávat. Došlo tak k porušení y, podle něhož má každý právo, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem důkazům. Stěžovatel odmítl závěr, podle kterého, pokud odvolací soud nepovažoval provedení důkazu výslechem stěžovatele za potřebný, mohl jednat a rozhodnout i bez jeho účasti i bez toho, že byl stěžovatel o jednání vyrozuměn. Byla tak porušena i zásada rovnosti účastníků řízení podle y, neboť zatímco žalovaný mohl činit důkazní i jiné návrhy, stěžovateli tato možnost dána nebyla.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelova podání a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel, oprávněný k jejímu podání, byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.

Poté Ústavní soud posuzoval opodstatněnost ústavní stížnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je třeba rozumět podmínku, zda napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Po přezkoumání skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V souladu s ustanovením , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření zcela odkázal na odůvodnění svého rozsudku.

Rovněž Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že výtky obsažené v ústavní stížnosti nejsou odůvodněné.

Ze spisu sp. zn. Okresního soudu v Uherském Hradišti Ústavní soud zjistil, že okresní soud rozsudkem ze dne 10. 5. 2000, čj. - 39, zamítl návrh stěžovatele na určení, že prodej stavebního stroje DH 113, jehož vlastníkem je stěžovatel, uskutečněný na objednávku žalovaného prostřednictvím A. O. na jaře roku 1996, je neplatný a rovněž zamítl jeho žalobu na zaplacení 250 000,-- Kč.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně nařídil ve věci jednání na den 28. 5. 2002, k němuž předvolal oba účastníky řízení i jejich právní zástupce. Vzhledem k tomu, že předvolání stěžovatele vrátila pošta jako nedoručitelné, požádal krajský soud právního zástupce stěžovatele, aby svého klienta informoval o termínu jednání. Přípisem ze dne 22. 5. 2002 právní zástupce stěžovatele sdělil soudu, že se mu nepodařilo svého klienta kontaktovat, tudíž nelze předpokládat jeho účast u jednání. Dále uvedl, že nemá od stěžovatele žádné pokyny ohledně zastupování v dané věci, nemůže proto intervenovat při jednání ve věci a z jednání se omluvil. Krajský soud v Brně dne 28. 5. 2002 v předmětné věci jednal a vydal rozsudek, jímž rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění m. j. poukázal na skutečnost, že ve věci bylo možno jednat, i když právní zástupce stěžovatele se z jednání omluvil z důvodu, že mu není znám pobyt jeho klienta. Soud nebyl informován o tom, že by právní zástupce vypověděl stěžovateli plnou moc. Podle názoru odvolacího soudu plná moc založená ve spise opravňovala právního zástupce, aby v zájmu svého klienta, tedy stěžovatele, jednal. Navíc odvolací soud nepovažoval za nutné vyslechnout stěžovatele k doplnění jeho výpovědi, ani nepovažoval za nutné doplnit dokazování. Bylo tedy možno jednat v nepřítomnosti stěžovatele, zejména když jeho právní zástupce byl řádně o jednání ve věci informován. Z uvedených důvodů odvolací soud ve věci jednal a rozhodl.

Z usnesení Nejvyššího soudu ČR, jako soudu dovolacího, ze dne 22. 1. 2003, čj. - 70, bylo zjištěno, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto. V odůvodnění usnesení dovolací soud uvedl, že v dané věci nebylo řízení odvolacího soudu poznamenáno vadou podle (dále jen "OSŘ"), proto dovolání posoudil jako nepřípustné. Vyšel z ustanovení , podle něhož má-li účastník zástupce s plnou mocí pro celé řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. Má-li však účastník osobně v řízení něco vykonat, doručuje se písemnost nejen zástupci, ale i jemu. Dále vyšel z ustanovení , podle kterého je věcí soudu, které důkazy provede. Dovolací soud proto uzavřel, že patřilo zcela do pravomoci odvolacího soudu stanovit, zda je či není nezbytné provést výslech stěžovatele jako účastníka řízení. Protože stěžovatel měl pro celé řízení zástupce s procesní plnou mocí, nebylo nutno doručovat mu předvolání k nařízenému jednání. Nebylo tedy zkráceno právo stěžovatele vyplývající z článku 38 odst. 2y. Ze spisu nevyplývá, že by právní zástupce stěžovatele udělenou plnou moc vypověděl, ani že by požádal o odročení jednání. Bylo proto jen na něm, zda se tohoto jednání zúčastní a bude v zájmu stěžovatele jednat.

Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených zejména vě ČR (dále "") a vě. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu su,u a mezinárodními smlouvami podle y. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných , , a dalšími obecnými předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod.

Ústavní soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že mu nebyla poskytnuta náležitá soudní ochrana. Po posouzení ústavnosti postupu v řízení před Krajským soudem v Brně a Nejvyšším soudem ČR dospěl Ústavní soud k závěru, že nebyla porušena žádná základní práva stěžovatele. V průběhu řízení před odvolacím i dovolacím soudem byla státní moc uplatněna v souladu se zákonem, v dané věci především s příslušnými ustanoveními . Ústavní soud posoudil jako zcela správný závěr obou soudů, že stěžovatel měl pro celé řízení svého právního zástupce, který byl o termínu jednání řádně informován a jehož úkolem bylo hájit zájmy stěžovatele jako svého klienta, tedy především účastnit se jednání, podávat návrhy, požádat o odročení jednání, pokud se stěžovatel nemohl jednání zúčastnit atd. Obecný soud podle svého uvážení sám rozhoduje o tom, zda a které důkazy budou v řízení provedeny. V předmětné věci odvolací soud důvodně nepovažoval za potřebné provést důkaz výslechem stěžovatele ani provést další důkazy. Stěžovatel neměl osobně v řízení něco vykonat, nebylo tedy z hlediska soudu nezbytné doručovat mu předvolání k jednání, jak to stanoví .

K námitkám stěžovatele lze navíc uvést, že pokud měl zásadní zájem účastnit se jednání před odvolacím soudem, měl sdělit soudu i svému právnímu zástupci místo svého pobytu, aby mohl být o jednání řádně informován, což neučinil.

Podle závěru Ústavního soudu zásada rovného postavení stěžovatele jako účastníka řízení před soudem byla plně respektována a byla mu poskytnuta dostatečná soudní ochrana. Nedošlo tedy k porušení , a y.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. července 2003

JUDr. Vladimír Klokočka

předseda I. senátu Ústavního soudu