Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 281/03

Ústavní soud rozhodl dne 23. června 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti P. H., zastoupené JUDr. O. B., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 4. 2003, čj. -115, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 6. 2002, čj. -80, a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 15. 11. 2001, čj. -53,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatelka uvádí, že těmito rozhodnutími došlo k zásahu do jejího základního práva, a to do práva vlastnit majetek dle d (dále jen " "). Stalo se tak zejména tím, že v řízení před soudem nebylo prokázáno splnění podmínky týkající se vrácení daru, neboť zjištěné konflikty mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem byly vyvolány dlouhodobým nesouladem a nebyly natolik hrubé a intenzivní, jak má na mysli ustanovení . Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto zrušení napadených rozhodnutí.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Opavě Ústavní soud zjistil, že již citovaným rozsudkem tohoto soudu bylo určeno, že žalobce, v tomto řízení vedlejší účastník, P. K. je vlastníkem ideální poloviny stěžovatelce darovaných nemovitostí, ve výroku rozsudku blíže označených. Provedenými důkazy okresní soud zjistil, že stěžovatelka jako obdarovaná se svým jednáním vůči vedlejšímu účastníku i jeho matce dopustila hrubého porušení dobrých mravů ve smyslu ustanovení , a to chováním zahrnujícím i fyzické násilí a hrubé urážky, když v souvislosti s tímto chováním byla uznána vinnou i dvěma přestupky. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě již konstatovaným rozsudkem rozhodl tak, že rozsudek okresního soudu v napadené části potvrdil. Také krajský soud v důvodech svého rozhodnutí konstatoval, že chování stěžovatelky, které vedlejší účastník v přípise ze dne 21. 9. 1997 uvádí jako důvody svého jednostranného úkonu, kterým po stěžovatelce jako obdarované požadoval vrácení toho, co bylo předmětem darovací smlouvy ze dne 20. 4. 1995, představuje důvody dosahující intenzity hrubého porušení dobrých mravů. Také krajský soud uvedl podrobně, které dílčí akty stěžovatelky spolunaplňují skutkovou podstatu ustanovení . O dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud ČR výše uvedeným rozhodnutím tak, že toto dovolání pro jeho nepřípustnost ve smyslu ustanovení odmítl.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti přehlíží tu základní skutečnost, že také Ústavní soud je povinen respektovat princip nezávislosti soudu zakotvený v , y ČR, a že proto je oprávněn k zásahu do rozhodovací činností těchto soudů jen za podmínek uvedených v hlavě páté y. K porušení žádného ze stěžovatelčiných ústavně zaručených práv však v projednávané věci nedošlo, neboť závěry obecných soudů jsou nejen zcela vyčerpávající, ale také logické a přesvědčivé. Stěžovatelka si zřejmě vůbec neuvědomuje, že způsob nabytí vlastnictví darováním je sice zcela rovnocenný jakémukoli jinému způsobu nabytí vlastnictví, nicméně v tomto případě vyžaduje od obdarovaného chování, jehož nerespektování může pro něj mít závažné právní důsledky, tj. oprávnění dárce při splnění podmínky uvedené v , o jejímž naplnění ani Ústavní soud nemá žádné pochybnosti, vrácení daru. Představovalo by naopak závažné porušení etického a právního normativního řádu, pokud by v obdobných situacích chování obdarovaného, představující hrubé porušení dobrých mravů, mělo zůstat bez jakékoli sankce.

Všechna uvedená zjištění a úvahy Ústavního soudu jsou natolik evidentní, že mu nezbylo - když i napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, který se záležitostí věcně nezabýval, z ústavně právního hlediska obstojí -, než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 23. června 2003

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu