Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
43769.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 199/03
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného JUDr. J. K., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2003, čj. 24 Co 13/2003 - 90,
takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 4. 2003, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2003, čj. 24 Co 13/2003 - 90, kterým bylo odmítnuto odvolání žalobce i žalovaného (stěžovatele), směřující proti bodům II. až VI. výroku rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 18. 10. 2002, čj. 7 C 838/2001 - 64. V bodě VII. výroku rozsudku, o povinnosti stěžovatele zaplatit soudní poplatek, byl rozsudek Okresního soudu ve Svitavách potvrzen.
Okresní soud ve Svitavách označeným rozsudkem v bodě I. zastavil řízení ohledně částky 5 498,-- Kč, v bodě II. zamítl žalobu v té části, v níž se žalobce domáhal zaplacení 1 031,-- Kč s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile denně, nejméně však 25,-- Kč za každý i započatý měsíc prodlení od 6. 7. 2000 do zaplacení, v bodě III. uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci poplatek z prodlení ve výši 2,5 promile denně, nejméně však 25,-- Kč za každý i započatý měsíc prodlení z částky 5 498,-- Kč, jdoucí od 6. 7. 2000 do 27. 8. 2002, v bodě IV. uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 5 275,-- Kč, v bodě V. uložil stěžovateli povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu ve Svitavách na náhradě nákladů řízení vzniklých státu 965,-- Kč, v bodě VI. uložil stěžovateli povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu ve Svitavách na náhradě nákladů řízení státu 180,80 Kč a v bodě VII. uložil stěžovateli povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu ve Svitavách soudní poplatek ve výši 600,-- Kč.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") bylo porušeno jeho základní právo na poskytnutí příslušné účinné ochrany jeho právu podle čl. 90 Ústav y ČR. Stěžovatel tím, že zaplatil, na základě znaleckého posudku, žalobci částku 5 498,-- Kč, způsobil, že krajský soud jeho odvolání odmítl podle ustanovení § 202 odst. 2 OSŘ jako nepřípustné. Pokud by částku nezaplatil, krajský soud by rozhodoval o vyhovění žalobě či o zamítnutí částky 6 529,-- Kč a odvolání by přípustné bylo. Stěžovatel dovodil, že napadeným rozhodnutím krajského soudu mu byla odňata možnost přezkoumání rozsudku okresního soudu, a tím byl poškozen, neboť právo na odvolání mu nemělo být odňato.
V souladu s ustanovením § 42 odst. 3 , 4 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, byla vyžádána vyjádření účastníků řízení.
Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého usnesení a doplnil, že svým rozhodnutím respektoval ustanovení § 202 odst. 2 OSŘ . Podle jeho názoru pohledávka žalobce ve výši 6 529,-- Kč doznala v řízení rozštěpení, protože ohledně částky 5 498,-- Kč bylo řízení zastaveno, do částky 1 031,-- Kč s požadovaným poplatkem z prodlení byla žaloba zamítnuta a žalobě bylo vyhověno pouze v části, žádající poplatek z prodlení, který v kapitalizované výši představuje částku vyšší 10 000,-- Kč. Podle názoru krajského soudu stěžovatel nebyl krácen na svých procesních právech, tedy nedošlo k porušení čl. 90 Ústav y ČR ani čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d.
Česká republika - Správa vojenského bytového fondu Praha se ve svém vyjádření zcela ztotožnila se závěry usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a navrhla zamítnutí ústavní stížnosti.
Z rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 18. 10. 2002, čj. 7 C 838/2001 - 64, Ústavní soud zjistil, že okresní soud opřel svůj rozsudek o znalecký posudek znalce z oboru energetiky a vzal za prokázáno, že stěžovatel jako nájemce užíval byt ve vlastnictví žalobce po dobu od 1. 1. do 31. 9. 1999. Na nákladech za služby spojené s užíváním bytu zůstal stěžovatel žalobci dlužen částku 5 498,-- Kč. Žalobce požadoval na stěžovateli částku 6 529,-- Kč s příslušenstvím, zaslal stěžovateli výzvu k zaplacení s lhůtou splatnosti do 30. 6. 2000. Dne 27. 8. 2002 stěžovatel žalobci částku 5 498,-- Kč zaplatil. Vzhledem k tomu, že v průběhu řízení vzal žalobce žalobu co do částky 5 498,- Kč zpět a stěžovatel s tím souhlasil, soud řízení ohledně této částky zastavil. Na základě znaleckého posudku, který vzal soud za základ svého rozhodnutí, dospěl k závěru, že v části, v níž žalobce požadoval zaplacení dalších 1 031,-- Kč s poplatkem z prodlení, je žaloba nedůvodná a v této části ji zamítl. Soud rovněž posuzoval důvodnost návrhu žalobce na přiznání poplatků z prodlení ve výši 2,5 promile denně, nejméně však 25,-- Kč za každý i započatý měsíc prodlení z částky 5 498,-- Kč, jdoucí od 6. 7. 2000 do 27. 8. 2002. Dospěl k názoru, že v tomto rozsahu je nárok důvodný, neboť žalobce zaslal stěžovateli řádné vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu v souladu s vyhláškou č. 245/1995 Sb. , v platném znění, s výzvou k zaplacení. Vzhledem k tomu, že stěžovatel požadovanou částku nezaplatil, dostal se, podle ustanovení § 697 ObčZ, do prodlení se zaplacením částky 5 498,-- Kč, neboť ve zbytku nebylo vyúčtování důvodné. Soud prvního stupně rovněž řádně zdůvodnil i rozhodnutí o nákladech řízení.
Z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2003, čj. 24 Co 13/2003 - 90, bylo zjištěno, že krajský soud odmítl odvolání žalobce i stěžovatele proti bodům II. až VI. výroku rozsudku okresního soudu. V bodě VII., ohledně povinnosti zaplatit soudní poplatek, výrok rozsudku potvrdil. Krajský soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti odvolání a dospěl k závěru, že odvolání není přípustné. Svůj závěr opřel o ustanovení § 202 odst. 2 OSŘ , podle něhož odvolání není přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2 000,-- Kč, přitom k příslušenství pohledávky se nepřihlíží. To neplatí u rozsudků pro uznání a rozsudků pro zmeškání. Podle názoru odvolacího soudu, i když citované ustanovení OSŘ blíže nekonkretizuje, jaké rozhodnutí pokládá za rozhodnutí o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2 000,-- Kč, podle povahy institutu bagatelních věcí je takovým rozhodnutím pouze věcné rozhodnutí, jímž soud buď vyhoví žalobě nebo ji zamítne, vždy však do částky 2 000,-- Kč. Jestliže bylo předmětem řízení zaplacení částky vyšší a pro vzetí žaloby zpět soud řízení zčásti zastavil a věcně rozhodl o žalobě do částky nepřevyšující 2 000,-- Kč, vztahuje se na takový rozsudek ustanovení § 202 odst. 2 OSŘ , které odvolání jak ve věci samé, tak do nákladů řízení nepřipouští. Pokud okresní soud rozhodl o zastavení řízení v části žaloby o zaplacení částky 5 498,-- Kč rozsudkem, toto rozhodnutí má povahu usnesení, a není tudíž věcným rozhodnutím o peněžitém plnění, které by částku 2 000,-- Kč převyšovalo. V této souvislosti odkázal odvolací soud na judikát Nejvyššího soudu ČR č. Rc 45/2002.
Po zhodnocení všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že rozhodnutím krajského soudu mu byla odňata možnost přezkoumání rozsudku okresního soudu, a tím bylo porušeno jeho základní právo na poskytnutí příslušné ochrany jeho práv podle čl. 90 Ústav y ČR.
K námitkám stěžovatele proti postupu odvolacího soudu v odvolacím řízení a vyvozování právních závěrů je třeba uvést, jak již bylo Ústavním soudem mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavo u ČR, Listinou základních práv a svobo d a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústav y ČR. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů a vyvozování odpovídajících právních závěrů. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským zákoníkem , trestním zákonem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv nebo svobod. Pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují příslušná ustanovení OSŘ , nespadá do pravomoci Ústavního soudu zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v řízení před soudy obou stupňů a dospěl k závěru, že nebyla porušena žádná základní práva navrhovatele. Státní moc byla uplatněna zcela v souladu se zákonem, rovnost postavení účastníků uvedeného řízení, včetně stěžovatele, byla zajištěna, a stěžovateli byla poskytnuta náležitá soudní ochrana, jednání bylo ústní, veřejné, mohl se ho účastnit, podávat návrhy a vyjádřit se ke všem skutečnostem, jeho postavení účastníka řízení bylo plně respektováno. Soudy obou stupňů provedly řadu důkazů, na základě jejich volného hodnocení dospěly k závěrům, které řádně odůvodnily. Nedošlo tedy k porušení čl. 90 Ústav y ČR ani čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2003
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu